Vždycky jsem si přála změnit svět. Chtěla jsem být starostkou, otevřít muzeum, pak objevovat zakoutí a stát se archeoložkou, pak přišla na řadu spisovatelka, co bude dál?


Sním ..

Sníme .. sním.

2. března 2017 v 20:48 | Kacenacerna
Kazdicky den usínám s pocitem, že se všechno změní. Že se život změní. Sám od sebe .. úplně od začátku. Před pár dny jsem si však uvědomila, že mi k tomu všemu nestačí se před spaním modlit a občas vyřknout nějaké to kouzlo. Ale že taky musím na tom všem maknout. A taky to, že to není žádná sranda. A občas to trvá .. občas to bolí .. občas je to těžké. Ale někoho milovat a jít si za tím je asi ta nejlepší cesta. A nejlepší motivace je, když vidíte že druhá strana je na tom podobně. Obdobně .. trochu. Malinko.

Kukuč.

15. listopadu 2016 v 21:45 | Kacenacerna
"Měla bych tě varovat
možná umim čarovat .."




Tys mě očaroval .. levý koutek hore Kámo.

Duha nad duhou

2. listopadu 2016 v 21:54 | Kacenacerna
Najít konec duhy. Konec života? Probudit ze stolétého spánku .. probudit do reality?

Útěk do ráje

24. září 2015 v 21:32 | Kačka
Někdy jen tak přemýšlím, někdy jen tak hledám. Hledám ve vzpomínkách. Hledám a ptám se, ptám se - PROČ.

Život není o tom, co člověk dokáže, nedokáže. Co člověk stihne udělat, nebo naopak nestihne. Jde o to si život užívat. Ať jsme mladí, staří. Život není dlouhý, nevíme kdy skončí. Nevíme a nikdy nezjistíme. Nestihnem se rozloučit, nestihnem dát poslední sbohem. Nestihnem zjistit pravdu, nestihnem dát poslední polibek. Nestihnem dát sklenku vína, ani poklábosit o poslední modě. Nestihnem totiž vůbec nic.
Nemusím v životě smutnit, za to, že člověk odchází z našeho světa. Musíme jenom doufat, že v tom novém světě se má líp. Nechci zapomenout na to krásné dětství, na vzpomínky na danného člověka, na chvíle s ním a poslední okamžiky s nim stravené. Chci zapomenout jen na bolest, co mi jeho ztráta způsobuje. Člověk by se přesto všechno měl přenést. Jak, ale když se s tím nehodlám smířit? Nehodlám se smířit s věcí, že mladí lidé opouští náš svět a jdou nedobrovolně nahoru, do světa jiného.
Život je o mnoha věcech. O vzpomínkách, o touhách, o snech, o věcěch, které jsme schopni udělat nebo naopak o věcech, které v žádném případě neuděláme, ať už je to z jakéhokoliv důvodu. Napsat knihu, složit píseň, postavit dům, mít rodinu, cokoliv co vlastně chceme. O tom je život. O tom by měl být.
A co dostaneme Nemoc, která nás zkolí. Bídu, která nás bolí. Život s námi nežertuje. Bohužel. Nemazlí se s námi. Nasolí nám osud, který jen tak nepřepíšem. Pláčeme, jak se říká, na špatném hrobě.
Chtěla bych znát pravdu. Vědět, proč ve dvaceti musím kupovat dvě bílé růže, obléknout se do černého a jít na pohřeb své kamarádce. Chtěla bych vědět, proč je Bůh tak nemilosrdnej, že nevyslyšel mé prosby a modlitby, za její uzdravení.

Vědět je přilíš, nevědět málo. Žít je moc, tak za co by to stálo, Člověk se modlí, prosí Boha. Co z toho, ale má?


Bože, odpusť.

Nepohrdám. Nezapomínám. Já stále věřím, že jednou přijde den, kdy se opět shledáme. Věří, že jednou přijdeš opět mezi nás, nebo naopak, my přijde nahoru za Tebou.
Nevím, ke se stala chyba. Dávám si ovšem za vinu mnoho věcí. Někdy člověk mohl udělat víc, otázka je proč to neudělal. Mohlo tak být úplně jinak. Mnoho lidí nemuselo truchlit, daný člověk nemusel přijít o život. Mohli jsme si ušetřit pár slz. Pár vzlyků, pár dní, týdnů, měsíců smutku.
Jedno období končí, druhé začíná. Zavírám kapitolu a jde se dál. Je mi to hrozně bezcitné, když se raduji, přitum má duše umírá. Mám se skvěle, život bere druhý směr, druhý dech. Jdeme dál. Žijeme sami, druhým životem, v jiném měste, s jinou prací, s člověkem, kterého milujem, na druhou stranu hodně ztratila jsem. Kamarádku, dlouholetou přítelkyni. Ovšem, jak se říká, něo á své pro - a proti. Je to sice sadisticé, ale je tomu tak. Uvědomila jsem si, že tělo je jen skořápka a není nekonečné. Duše, ovšem duše je schránka našich vzpomínek, našich snů a tužeb a budu ji střežit do konce života. A až te konec přijde, věřte mi, že duše půjde dál ..


Nikdo se nemá líp, než ty andělé, tam nahoře.
Verunko, má milovaná, navždy milovaná <3

Jak málo stačí ke štěstí ..

19. listopadu 2014 v 11:44 | Kačka
Stačí málo, aby člověk byl štastný. Stačí málo k úsměvu. Stačí málo a svět je mnohem hezčí. Stačí málo ..
Ještě před nějakou dobou jsem měla sny, plány, přání .. Stačilo málo a rázem všechno bylo pryč. Jako by se něco stalo ajá si uvědomila, že život není o snech, ale věcech, které se doopravdy stanou. Víte, myslela jsem si, že láska mi dá nový svět, nové možnosti, ale ne, láska mě strhla dolů. Srazila mě k zemi a já se všeho vzdala. Všeho dobrého, všeho, co jsem mohla dokázat. Chtěla jsem lepší svět. Mám co jsem chtěla. Ale co sny? Ty se vytratily ... Odešli do světa SNŮ. Já jen chtěla najít lásku a spokojeně žít, namísto toho, jsem se všeho vzdala. Namísto toho jsem ztratila úplně všechno, moje iluze, moje přání, moje sny, moji budocnost o tom, jak udělám něco "dobrého". Budovala jsem tolik věcí a najenou je to pryč. Já se snažila a pro nic za nic. Nakonec jsme si vybrala svět LÁSKY, která je tak lehce ztratitelná.

Víte, někdo mi dal šanci, kterou jsem tak dlouho chtěla, ovšem já hloupá si myslela, že všechno to hezké, co mi láska přinese, bude navždy, já hloupá ..

Navzdory všeho jsem měla pravdu. Nic nejsem, nic nedokážu, nic nezmůžu. Žádné hloupé sny, žádná hloupá přání, vize, iluze, budoucnost. Nic z toho. NIC! Celé ty rok jsem brečela deno deně v koutě a naříkala, jak ten svět je nespravedlivý a zlý. Jak nemám šanci něco dokázat a hrdě se postavit všem a říct světu co doopravdy chcem. Nikdy jsem neměla tu odvahu vstát a všem to tu povědět, jen jsem smutně čučela do zdi a přála si zemřít. Přála si změnit svět, dokázat, naučit lidi něco nového, naučit lidi snít a chtít to co můžou mít! Chtěla jsem změnit svět k lepšímu, dokázat, že neexistují rozdíl mezi černou a bílou, že není rozdíl mezi hloupým a blbým, že není rozdíl mezi mnou a vámi.

Jak málo stačí ke štěstí, jen přát si něco, co nelze mít ..

Strach z osudu

6. června 2014 v 13:46 | Kačka
Věříte v osud? Já věřím. Věřím v to, že každý má svou cestu. nesejde na tom, jaká ta cesta vlastně je, sejde na to, kam směřuje. Člověk si nevybírá. Nelze si vybrat, kam a jakou cestou to vlastně půjdeme. Je jen na nás, zda-li vůbec věříme. Život je - i když to tak nevypadá - kouzelný. My nemůžeme nic udělat. Ono to nejde. I když byhcom chtěli. Život nás dostane dřív, než my jeho. Život nám dá takovou naději, že nelze věřit, že existuje něco špatného. Polapí nás. Lapí nás do svých sítí. Pak nelze zpátky. Nelze se otočit a vybrat si jinou cestu. Jiná cesta totiž neexistuje.

Jak člověk jako já může něco takového říci. Však jsme nic nezažila. Nic jsem neprožila. Osud mě dosud nedostal. Život dosud nepolapil. Žiji ve světě plné víry, plné přehnané víry, která mě pomalu, ale jistě spoutává do svých symbolů a znaků a nutí mě dělat věi, které možná ani sama nechci. Jak se můžeme vidět v zrcadle, když ani nevíme, kdo jsme? Jak v životě lze věřit v něco, když to něco, nás v budoucnu chytí a bude věznit v myšlenkách a snech. Život není skutečný. To sny. Sny, který se nám každou noc zdají. Ty jsou skutečné. Mají smysl, mají pointu. My je chápem. Na rozdíl od života, ve kterém hledáme stále odpovědi. Odpovědi na otázky, které sami sobě pokládáme. Jak je možné, že nám ani víra nemůže pomoci? Jak je možné, že na očím stále nosíváme růžové brýle, které nás vedou labyrintem života a my se v něm tak ztrácíme, že ani nechcem najít cestu ven. Jak je možné, že vlastně umíráme, i když máme pořád jistotu touhu, že budeme žít věčně.

Vše je možné. Vše, co si jen dokážeme představit. Vše, o čem sníme. Všechny ty příběhy, které jsme slýchavali jako malí, vše je skutečné. Karlulka, Sněhurka, Růženka, draci, víly, čarodějové. Vše dobré, ale bohužel i to zlé. Říše pohádek. Říše nás všech. Tam nás osud dostal. Osud chtěl, abyhcom to slyšeli. Osud chtěl, abychom to pochopili. Chápete?

Lapit nás a držet pod zámek zvaný ŽIVOT. Pod zámekm, který odemkne jen SMRT. Jsme sami. Celý život jsme sami. Na o nám je milion přátel, tisíce lásek, sto známých, když i přesto budou chvíle, kdy budem sami. Se strachem, s nožem v ruce, v koutě domu, se slzami v očích. Sami ..

#takovýtenpocit jakojebodnutínožem

Jak život půjde dál?

15. prosince 2012 v 11:12 | Kačka
Sedím na posteli a pročítám si knihu Stínů.Vedle mě leží vzpomínková krabice se starými fotografiemi,dopisy a dalšími věcmi,které mi vypráví moji minulost,ať už krásnou nebo zlou.Vzpomínám a pláču.Sním a doufám.Toužím.Věřím.
Když tak držím fotografii,kde jsem já a můj mladší bratr,jak si hrajem jako malí na zahrádce,rozpalakala jsem se.Všechno je pryč.Všechno to dobré zmizelo.Uteklo někam do dály a asi to nemá v plánu se vrátit,jinak by se to už dávno vátilo.
Všechno se rozpadlo.Bláznivá rodina.Nepovedené a falešné přátelství.O milostném životě se raději nebavím.Ve sny stále a dále naivně věřím,ale den co den mi mizí také před očima.A moje fatální naděje umírá.Můj celý život je v menších troskách a visí na jedinném vlásku.Už nežiji,přežívám nebo spíše možná už umírám.Umírá naděje,touha,důvěra a i nejspíš samotná víra.Víra v něco krásného,v nádherný život v překrásném světě,víra po spravedlnosti.Naděje ve sny.Důvěra v přátelství a rodinu.Touha po úspěchu.
Kolikrát jsem se modlila,aby můj největší sen se skutečností stal? Kolik lidí se mi vysmálo a začlo kritizovat? Kolik lidí jsem měla na háku?
V životě se snažím něco dokázat,ale vždy se najde jedinný člověk,který to neocení,který se vám vysměje,který vás nepodpoří,který vás shodí.Celá moje rodina,rodiče společně s mým bratrem mě však vážně doufám berou.Ti mě celý život učili k tomu,abych žila dobrý život,bez ohledu na lidi,kteří v něm dobří nejsou.Učili mě k tomu,abych byla milostrdná i na ty,kteří si to nezaslouží.Co však z toho všeho mám? Nenávist,nepřátelé,neklid,nedůvěru,nelásku.Nic.Nemám nic.
"Život není o tom cos udělal,ale o tom,co jendou uděláš!"
- To jsem si si jednou řekla.A z toho jednoho okamžiku se toto stává mým mottem.
Z hluboka se nadechnu a rázem vydechnu.Poslechnu ten hlas v mé malé nepořádné hlavě a začnu opět žít. Věřit a doufat.Snít a toužit.Začnu milovat.Milovat všechny lidi kolem sebe,celou nepovedenou rodinu,falešné přátele a nepřátele.Začnu milovat celý život.Milovat sebe samotnou.
"Člověk je to v co věří."
- Další věta,která mě dostala ze dna znovu na břeh.
Další věta,která mě zvedla ze židle a dala mi naději.Naději k životi.K žití samotném.Naději na můj velký sen.A tímto v ten sen stále věřím,stále sním,že jednou budu plnohodnodná majitelka Obrnického muzea.Věřím,že pokud náš lid a naší celou společnost nikdo neovlivnil a nikdo neospravedlnil,tak já budu ta,která dá lidem víru,důvěru,naději,svobodu a hlavně spravedlnost.To já budu ta,která polovinu společnosti změní!
Pořád budu v ten sen věřit,bez ohledu na vaši kritiku a na vás výsměch.

Já si s ním můj sen,vy si sněte váš!

Co tedy bude za těch 20let? Co budu dělat? Kde budu a s kým?
Kráčím po ulici.Po té malé zkažené obci.Kráčím po Obrnicích.Jak tak kráčím dýchám ten sice zkažený ,ale na druhou stranu čerstvý vzduch náramného života.Snažím se pochopit a zároveň cítit tu magičnost celého světa.Nestěžuju si,i když se nemám zrovna nejlíp,tak si prostě nestěžuju.Ono taky nenní na co,nebo možná je,ale raději budu přežíváat,než úplně umírat.Jsem ráda za moji rodinu,a přátele nepřátele.
Kráčím tedy Obrnicemi a mé kroky směřují na naše nádraží.Sice citím bolest,ale nemám strach.Nemůžu ho ani mít.Nádraží je místo,kde vládne z jedné strany neklid a strach,a z druhé ten zvláštní pocit.Duchovna nebo magična? Je to vlastně jedno,ale tohle je jedinné místo,kde se můžu smát,kde můžu plakat.Kde se bojím,ale zároveň vím,že se mi tu nic nemůže stát.Já zde cítím pohodu,mír a klid.Něco,bez čeho nemůžu být.Něco,co mi říká,že sem patřím.To je místo,kde začíná,ale zároveň končí můj příběh.Můj největší sen.Místo,kde začíná a doufám také jednou skončí můj život!
Stojím před nádražní budovou,kde kdysi byla ubytovna.Před domem,který je to,čemu říkám já,můj život!Dům,který den co den v základech ztrácí život.Tím,že se v základeh rozpadá ztrácí svůj smysl a zároveň ztrácí svůj stoletý život.Tím však ztrácím a nenacházím smysl života a samotný život i já.Moji budoucnost.To čemu jsem věřila a kvůli čemu jsem snila.Pro co jsem žila.Při ztrátě jeho života mohu pomalu zapomínat na ten sen a vracet se k normálnímu životu mladých lidí,bez smyslu,bez snu,bez budoucnosti.
Stojím před tím barákem,stojím před tzv. Starákem.Stojím s ním. Stojím tam tak nevinně a nechávám se svou velkou fantazií přenést do "budoucnosti",do snu.
Starák opravený,Starák můj! Žádný barák bez smyslu,žádný barák bez život,bez jména,bez budoucnosti.Barák ze životem,se jménem,se smyslem! A to já jsem ta,která mu to všechno dala,život společně s jeho velkým smyslem.To já jsem ta,která u dala jméno,jméno Obrnic.To já jsem mu dala funkci,funkci muzea a jednoho velkého kulturnáho domu.To já mu přes tu ukrtunou minulost,kterou strávil jako polorozpadlý sen,dala budoucnost.To já mu dala všechno!
Blik,cvak,jede vlak .. Já jsem zpátky.Rok 2012.Zima.A já stojím před Starák,který má před úpadkem.Před smrtí.Před záikem.Stojí před Starákem,před barákem,který ztratil smysl života.Stojím a stále mi nezbývá než dál snít a věřit do úplného konce.Protože dokud Starák stojí,tak já se nevzdám! Do té doby žije.Do té doby budem žít spolu,spolu umírat! Je jen na mě,jak dlouho a jak.To já musím najít tu odvahu a konečně se schopit a všechno to dát do pořádku.To já mám v rukou jeho a společně moji budoucnost.Můj a jeho život! Můj sen!

"Z jedné části nejkrásnější,ale ..

30. listopadu 2012 v 22:02 | ♥Ta z OBRnic♥
..zároveň nejhoríš pocit,která znám!"

Kráčím městem,je mi krásně.Jsem sama.Je s hlasem v hlavě a s knihou stínů v ruce.Cesta má směřuje na nádraží.Ke staráku.Je kolem šesté nebo sedmé hodiny podvečerní,takže mou samotu doprovází podvečerná ticho a tma.Na nádraží minimum světla.Jen já,hlas v hlavě,Kniha stínů,pocit strachu a zazračný pocit plynoucí ze staráku.Jen já a můj sen.
Posadím se na betonovou desku před starákem a položím na ni Knihu stínů.Z kabelky vytáhnu svícen a z kapsy zapalovač.Svícen pomalu zapalím.V tureckým sedu sleduji plamen svíčky,která leží přede mnou.Listuji v Knize stínů a dejchám ten krásný pocit tajemna a srachu.

JSEM SICE SAMA,ALE TOHLE JE MÍSTO,KDE I PŘESTO,KDYŽ MÁM STRACH,TAK SE VLASTNĚ NEBOJÍM.



Místo,kde mohu v klidu přemýšlet.
Místo,kde si mohu v klicu vyřknout nějaké to kouzlo.
Místo,kde jsem sama,ale zároveň tam je někdo semnou.
Místo,kde se mám nejlíp.
Místo,kde mohu v klidu vzpomínat.
Místo,kde věřím,že jsem v bezpečí.
Místo,kde doufám ve své sny.
Místo,kde v klidu mohu uronit slzu,bez jakéhokoliv stydu.

Místo nejlepší z nejlepších.
Místo samoty,ale zároveň místo přáteského pouta a velké hodně neviditelné společnosti.
Místo moje a jejich!

Už jen kvůli Tobě ..

29. listopadu 2012 v 10:05 | Kačka

"STARÁK: PATŘÍ KÁTĚ A FANDOVI ČERNÝM."

Pamatuješ,kdy si to tam napsal? Pamatuješ,jak jsme tak byli po prvé,a už jsme měli ten pocit,jako bychom tam patřili?Pamatuješ,jak jsme tam našli staré dopisy a ruské noviny?Pamatuješ na ty časy,kdy jsme tam chodili teměř každý den?
Pamatuješ?Tak nezapomínej.Nezapomeň,že tento velký sen mám jen díky Tobě.Že jen díky tobě sním o muzeu a o krásném budoucím životě na nádraží.Jen díky tobě vím,co jednou v životě chci dělat.Jen díky tobě teď doufám a věřím.
Jenom pro Tebe,už jen kvůli tobě,si ho také splnim.I kdybych měla udělat první poslední,tak ten barák koupím a to muzeum z něj udělám a pojmenuji ho na pošest kvůli tobě.Všem řeknu můj a hlavně tvůj životní příběh.Všem co tady na tom světě dýchaj řeknu,jak jsme si žili.
Z celýho srdce a z plných plic se budu snažit co nejdříve a co nejlépe postavit sen na všechny čtyry nohy.
A já doufám,že se změníš zpátky do normálu a konečně mi s tím i pomůžeš a nenecháš svůj život jen tak uplavat po velikánském moři nějak do tramtárie.

I need you

19. listopadu 2012 v 12:24 | ♥Ta z OBRnic♥
Potřebuji tě.Den co den,noc co noc.

Kolem deváte,či desáté ulehnu do postele.Nemohu usnout,jelikož myslím na tebe.Nemůžu usnout,jelikož mi chybíš.Nemůžu usnout,protože prostě nejsi semnou.
Ráno vstanu a pomyslím na ty krásné sny,ve který jsi byl ty.Ty a já.Spolu.V těch snech si jenom a jenom můj.Já tvá.Spolu.Šťastni.

Pocééém

18. listopadu 2012 v 14:10 | ♥Ta z OBRnic♥
POJĎ KE MĚ %))))

My life.

17. listopadu 2012 v 13:49 | Kačka

"JE TU SKVĚLE,OD JARA DO ZIMY!"

Svítí slunce.Paprsky denního světla se odráží od oken naproti.Pocit svěžesti a krásy,která se jednou za rok ukáže ve svém správném úhlu,je úžasný.Projít se po té nemalé obci jenom s mojí hrdostí a s fotoaparátem v ruce.Jenom já a Obrnice.Jenom já a můj život.Nikdo jiný.Ticho.Liduprázdné ticho.Mířím si to Kulaťák.Na zdejší menší kopec hned ze vesnicí,poblíž obce Sedlec.Za naší sportovní halou si sednu na trávu a nechám se kochat tou neodolatelnou přírodou.Tím nejkrásnější výhledem.České zlatníky a Zlatník.V levo Patokryje.Lužice.Celý svět v dlaních.Pocit,který zažije málokdo.Pocit,který si vychutná málo lidí.Pocit,který asi nikdo nechápe,ale to mě v celku nezajímá,mě stačí,když sama vím oč jde.
Z Kulaťáku má cesta směřuje na nádraží.Tam si stoupnu před starák a začnu brečet.Vzpomínat a snít.Přemýšlet o budoucnosti,ale také o minulosti.Jaké to bylo,a jaké to snad bude.Jaké to je ..
Svítí slunce.V paprskách se odráží můj úsměv.Slzy na tváři doladují mou náladu.V sukýnce se procházím po obci.Mířím si to do starých Obrnic.Směrem do Zlatníků.Kochám se krásnými rodinnými domky a naším malým "kostelíčkem".U kolejí se pasou koně.Je to úžasný moment,kde zachytit ten pocit vesnice.Tady to všechno začalo.A tady to také všechno končí.Přemýšlí jaké to kdysi bylo.Jaké to bylo žít tady.Tady v Obrnicích.Jaký pocit měli lidé co tu žili.Měli se dobře?
Ze starých Obrnic se projdu po Zlatníkách.Záhrádky a štěkající psíci mě rozveselují.Já vím,že mám vše co jsem kdy mohla chtít.Směřuji ke Kostelu.Po velké námaze dojít větší kopec jsem si radostně usedla na lavičku přesně před Kostelem.Pocit vidět ten vyšší kostel,který vlastně patří do "rukou" Obrnic.Pocit,který sám o sobě odpovídá,že jsem opravdu šťastná.Pocit útěchy a víry v sebe samé.
Kousek od kostela je starý hřbitov.Hřbitov po německých vojácích.I když je až moc v dezolátním stavu já stále vidím ten dojem,se kterým byl postaven.Staále z něj vyzařuje strach a respekt.
Od starého hřbitova miřím k novému.Když čítáte ty nápisi na hrobech je vám do pláče,ale radostně si řeknu,že jednou,až umřu,budu chtít být tady,na Obrnickém hřbitově.Protože jenom ta hrdost by mě stále vznesla do života,i po smrti.
Je podzim.Listí padá ze stromu.Šumící vítr mi proplachtil mezi vlasy.Já,teple oblečená,vykráčím do ulic.Do ulic,kde jde vidět,že se neumějí lidé bavit.Sedět na lavičce a kouřit jednu cigaretu po druhé.Život,který nikdy nepochopím.Ale já si jdu hezky optě na Kulaťák.Na část kopce za naší restaurací Joker.Na místo,kam chodí málo kdo,a když,tak jen venčit psy.Na místo,kde vládne úpřímné ticho.Na místo,kde si v klidu můžu sednou a projevovat svou schyzofrenii,bez jakýkoliv známek stydu.Lehnu si na zem.Mezi prsty citím listí.Citím se skvěle,jelikož přesně vím,že tohle je místo,kam patřím.Místo zvané Obrnice.
Padá sních.Malé bílé vločky dopadají na mou bundu.Počasí není ideální na procházku,ale já stejně společně s mým bratrem vycházím na Oseckou vinice.Na místo,kde začíná teprv tajemno.Na místo,kde začíná pořádná zaháda zapsaná do Obrnické historie.
V kročit na vinici,která nemá z části střechu a ani vrchní strop,je v celku zvláštní pocit.Strach.Mám strach!Možná proto,jsem si vzala sebou méh bratra,jelikož sama bych asi odvahu jít sem neměla.Za prvé,podle zákona sem ani nesmíme,a za druhé,je to prostě zvláštní místo.
Tajemná chodba,která by tu správně měla být je zazděná.Chtěla bych vědět,kam přesně směřuje,jestli opravdu míří až do Oseka,ale to je legenda,kterou nám nikdo nepotvrdí.Avšak příběh osecké vinice je doufám pod stálým dohledem v Obrnické kronice,jelikož jenom jeden pohled na toto místo vám stačí,abyste si řekli,že zde se stalo něco nečekaného.


NEJVĚTŠÍ MILOST.Nejlepší pocit,když se vrátíte po delší době sem,sem do Obrnic.
Já nevím,proč mě nikdy nepochopíte.Nevím,proč se mi pořád vysmíváte,ale mě sem něco připoutalo a kdybych se snažila,jak chci,tak se té zavilosti nezbavim.

SVOBODA,VOLNOST,MILOSRDNOST,ÚTĚCHA A VÍRA!

BUDOUCNOST!

31. října 2012 v 18:26 | Kačka
Co bude za 20 let?

Otázka,na kterou se odpoveď hledá těžko.Jak mám vědět co bude za 20 let,když ani nevím co bude zítra?
Člověk nemůže odpovedět na otázku co jednou,za několik 10 let chce dělat,jelikož má dost práce si naplánovat "budoucnost" na týden dopředu. A tak se ptám jak vidět do budoucna? Samozřejmě,že otázka je jen úvahová.Každý člověk s ní naloží jinak. Stačí se oprvadu zamyslet a zabloudit do svých snů a věčných plánů ..

Jako málé slečny,kdy jsme byly posedlé nereálnými pohádkovými příběhy,jsme chtěly žít ve velkém krásném paláci,či zámku,kde nás obklopuje obrovská voňavá zahrádka a obskakují služby,které pro nás udělají první poslední.My stojíme před velkým zrcadlem,oblečeny v nádherných,bohatých,třpitivých a luxusních šatech,v kterých kráčím po točivých schodech do předsíně,kde na mě čeká okouzlující princ s nádherným roztomilým úsměvem,který předemnou poklekne a požádá mě o ruku.Já se usměji,skočím mu do náruče a souhlasím se sňatkem.Pár dní po tom se koná velkolepá svatba,plno růží,svíček,všude bílo.Mé sudičky jsou zbarvené do krásné meruňkové barvy.Já na sobě mohutné bílé šaty s krajkou,dlouhý závoj,v ruce puget květin z mé krásné záhrádky.Celý život se mám fájn.Mám kolem sebe ty nejbáječnější lidi,které jsem si mohla přát,muže,kupu dětí,otce s matkou,sudičky.Život bez chyb a nedostatků ..

Takto měl nebo má vypadat život zasněné mladé dívky,která si přeje dokonalý život v luxusu s tím nejkrásnější a nejhodnějším mužem planety,vychovávat kupu dětiček a mít se do stáří skvěle.

Sen,který se asi skutečností nestane nebo teda alespoň mě ne.Jako obyčejná prostá dívka vyrůstající v menší obci,která žije jen opravdu pouhými zbytečnými sny,zůstanu až do smrti sedět na pohovce a plést ponožky a svetry svým vnoučatům a možná i pravnoučatům.Teď možná přeháním,ale opravdu jsou některé sny nereálně,zbytečné,ubohé a trapně znějící.I když každý den mi obklopují sny a cpou se mi do celého dne v mém nudném životě.

Sedět ve škole,ignorovat učitele,vypnout celý svět a přenést se do světa jiného,do světa svého.Do světa,který je jen podle mě!Do světa,kde jsou mé sny skutečností a kde mám vše,co jsem kdy chtěla mít.Do světa,kde mi je konečně skvěle.Bezmoc a úzkost vyprchala a já se mám proč usmívat.

Počkat!Co vlastně chci,nebo spíše bych chtěla jednou,třeba zrovna za těch 20 let dělat? Co teda? Momentálně sedím ve škole,v první lavici,ve třídě plné tvrdohlavě optimistických a vysmátých spolužáku,v buduvě školy,kam chodí už třetím rokem a poslouchám učitele a jeho výklad o marketingu či o čem.Jsem studentka střední školy,oboru ekonomie a podnikání,a z poloviny stále nevím,péroč jsem si vybrala zrovna tento obor.Avšak každý den sním o mé budoucnosti.O mém budoucím skvělém životě.S velkou fantazii a s velkou naiviitou mám naplánovanýtéměř celý můj život.

Když se mě někdo zeptá co bych jednou chtěla v životě dělat a čeho bych chtěla dosáhnout,tak nejdříve polknu,a pak mu v trochu bojácném klidu,jelikož sice se mám možná za co stydět,ale já se vlastně nestydím, a tak mu teda popravdě ve zkratce odpovím: "MÝM VELKÝM SNEM JE ZMĚNIT SVĚT A UDĚLAT NĚCO PRO LIDI!"

Ale mám velkou chuť vám převyprávět můj největší sen,který vím,že má minimum reálnosti,ale jako naivní optimistka věřím,že si ho jednou splním.Nejdříve bych vám chtěla něco ukázat.To velký něco,od kterého se všechno odvíjí.To všechno,co z toho velkého nic,udělá něco!


^ Toto je Starák.Barák s nemalou historí.Barák s velkým příběhem.Ten můj největší sen! Jen pro to žiju!

Jednou v životě bych chtěla tohle.Tenhle barák.Nic víc,nic míň.Držet papír,který by potvrzoval,že konečně patří mě?Papír,který by mi konečně dovoloval do něj a na jeho pozemek vkročit bez poručení jakýkoliv zákonnů a jiných pravidel.Papír.který by mi dovoloval zasahovat do jeho úprav a oprav.Jeden obyčejný papír by mě mohl udělat štastnou,bohužel tenhel papír má někdo jiný.Někdo jiný si může hrdě říkar majitel mého snu,avšak ho nechává na pospat osudu společně s jeho historii a s jeho příběhem.

Víte co bych sním dělala? Myslíte si,že jsem tak sobeská mrcha,že bych si v něm bydlela jak nějaká panička? Vůbec!Tím hlavním snem je zde založit muzeum a všem ukázat,že OBRNICE existují.Pověděla bych všem příbběh tohoto domu,příběh malé obce,příběh mého,ale zároveň jejich života.Příběh zachycující celý svět.Prostý život a velkou fantazii malé slečny.Avšak bych nejvíce vyprávě tenhle příběh.MŮJ PŘÍBĚH! Příběh mého snu!

Zároveň bych seděla na obecním úřadě v Obrnicích v kanceláři a dívala se na mou fotografii vedle fotografie našeho pana prezidenta.Ano sedět a být starostkou.Pak bych konečně měla všechno,co chci.Pak bych už klidně mohla umřít.

Chtěla bych dokázat,že Obrnice,ta malá vesnička s příběhem,je obec s minulostí,ale i s budoucností.Dále bych chtěla změnit názor těch panovačních lidí,názor na Obrnice,názor na mě!

ANEB: ŽIVOT JE O ÚSPĚCHU,POKUD NIC NEDOKÁŽETE NEMÁ VÁŠ ŽIVOT VŮBEC ŽÁDNÝ SMYSL!

PS: TENHLE MŮJ SEN JSEM ŘEKLA DOSTI LIDÍ,NĚKTEŘÍ MĚ SE SMÍCHEM PODPOŘILI,ALE VĚTŠINA SE MI VŠAK VYSMÁLA,A TAK SE NEBUDU ZLOBIT POKUD SE MI VYSMĚJETE I VY!

Budoucnost<3

5. října 2012 v 18:30 | Kačka
Jednou se mě někdo zeptal,jestli vím,nebo sním o tom co jednou budu dělat.Nepřihlásila jsem se,i když vím,co bych chtěla jednou dělat.Avšak stále mohu jen snít.Stále snít a doufat.Toužit.Toužit po něčem,co se mi asi stejně jednou nesplní,ale stejně je to můj největší sen!
Každý,komu to řeknu,se mi vysměje.Prej udělat muzeum ze Staráku je vtipné.Až moc vtipné.Je to prý blbost.Jo,je to možná blbost,ale moje blbost.A já si to jednou splním.I když Starák nekoupím,či nezískám,muzeum jednou založím!Muzeum na počest Staráku! Jelikož to Starák mě inspiroval.Inspiroval k životu!


Nemám strach,ale citím bolest! Jako bych tam nebyla sama.Vím,nesjem tam sama.Neměla bych se bát,ale přesto se bojím.Né uchylů,pedofilů a feťáků,ale důchu.Duchů a zlé magie.
Tady magie a zázračno jen šumí.Kdybys vešel,poznal bys.Poznal bys ten pocit.Pocit úzkosti a strachu,ale na druhou stranu štěstí a veselo.
Zemřelo tu jedenáct lidí.Prý uhořeli.Jednou jsem zde vyvolávala duchy,a ten pocit byl neskutečný.Často jsem zde hrála shovku,a další pocit,který nezapomenu.Pocit když stojíte v místonosti,kde nevidíte na krok,a nevíte kdo vedle vás stojí.Někdo,koho vůbec neznáte.Někdo,kdo nezná ani vás.Ale přesto stojíte spolu v místonosti.Vy dýchate,on jen doufá.Pocit,který zažije málokdo.
Jo,teď trochu přeháním,ale ten pocit tam opravdu byl.


Víte proř vůbec muzeum? Jednou,jako pokaždé,jsem byla ve staráku.Našla jsem zde věci,které by byly pro jiné jako smetí,pro mě to bylo kus srdce.staré ruské noviny z roku 1960 nebo 80? Staré dopisy psané pro B.J.?Kalendář z roku 1976? Staré krabičky cigaret,flašky od vína z ČSR? Starý jízdní pravidla a řád z téhož roku? Pro mě něco,co by jednou mohlo mít velkou cenu.Možná třeba ne,ale pro mě to cenu má už teď.
Nikdo mi nechce věřit,že ve Staráku se dějí divné věci.Jo,né až tak divné co vypraví ostatní,ale divné.
Kecy a bláboly typu: "Pod Starákem je starý hřbitov" či "Viděl jsem malou holčičku řvát a volat na mě!",jsou totální píčovina,možná bych věřila tu holčičku.Ale hřbitov?
Pak mi vyprávějte kdo je k smíchu.
To,že jsem ty všechny noviny,dopisy a ostatní věci vzala domů jsem asi porušila duchovno,ale já to prostě musela vzít a shovat si to! Jednou to všechno v tom muzeu bude.Jednou (snad) ano!
Možná jsem prokléta a B.J. mě nenávidí,ale já věřím,že jednou mi budou děkovat.


Teď se mi všichni smějí,ale mě to nevadí.Jelikož alespoň narozdíl od vás(od nich) vím,co doopravdy chci.
Chci pomáhat lidem a na druhou stranu mít nějaké plus i pro sebe.Já bych byla neskutečně ráda,kdybych ho mohla koupit,opravit a doopravdy zjistit co se tam v tu dobu stalo!V dobu 70.let 20 století.Jednou to zjistím!Až to budu mít ve vlastních rukou,zbořím tím celý svět.Jenom proto žiju!Pro to,že si tento sen chci splnit! Chci,už jen kvůli mámě.Už jen kvůli tomu,že všem chci dokázat,že nejsem jen obyčejná holka pro smích,ale že taky mám něco "extra"!
Další důvod,vím,v téhle době být normální nestačí,a tak chci ukázat,že opravdu nejsem normální.


> "Život je trest,smrt je útěcha.Já dostala trest,tak si ho odpikám.Když už tu musím tvrdnout,tak se alespoň pokusím něco udělat.Něco,na co budu pyšná nejen já,ale snad i vy!V mé době si holka přeje kluka,já Starák. Směšný,nereálný,nenormální sen,ale můj!"


Aneb: "Sen je něco,co tě nikdy neopustí!"

BIG Dream<3!

26. září 2012 v 7:46 | Kačka
This is Starák!
> My Starák!
This is Dream!
> My Dream!

Fotografie 1

23. února 2011 v 12:37 | Kačka

Fotografie 3

12. února 2011 v 8:33 | Kačka
..♥
Po půl roce,zase..♥

Fotografie 2

29. října 2010 v 15:07 | Kačka

Pravdivý příběh

22. července 2010 v 12:33 | Kačka

Starák...♥

U nás v Obci máme takový zbořený dům,do kterýho jsme často s kámoši lezli,teda dokud ho nezazdili.Barák byl docela velký,a tak mně napadlo,že si zahrajemna schovku.Nikdo nebyl proti.Tak jsme začali.začala "pikatů denča.Já a ostatní jsme seběhli dolů po schodech a schovali se do místností kde byla jen samá tma.Kluci bylo o místnost vedle,já byla v tý místnosti sama.Najednou cosi vedle mně zašustilo,jako b někdo vedle mně přešlapoval,při tom tam nikdo nebyl.lekla jsem se a vyběhla ven.Samozřejmě že mně Denisa "zapikala".A Tak jsme začali novou hru."Pikala" jsem já.Když jsem dopikala seběhla,tak na mně kdosi zezadu sáhnul,otočila jsem se a zamnou nikdo.Byla jsem vystrašená,tak jsem seběhla dolů,ale najednou slyším Denisu jak vzlyká.Když jsme ukončili hru,začala nám vyprávět co se jí stalo.prý na ní někdo sáhl,při tom byla v tý místnosti sama.Řekla jsem jim že se mi stalo úplně to samí
.Ze začátku nám nikdo nevěřil,ale zjistili jsme že zde uhořela rodinka..Druhý den jsme chtěli tomu přijít na kloub a tak jsme šli do sklepa.Sklep byl pořád zatopený,ale viěli jsme ohořelý obrys hlavy.Lekli jsme se a vyběhli ven z domu.O několik hodin později jsme se rozhodli s kamoškama v tom domě vyvolávat.Když jsme vyvolávaly slyšeli jsme hlasy a podle znamení jsme se propojili s dvěma dětmi,chlapcem a dívčinou.Od tý doby jsme se báli,ale měli jsme tu odvahu,že jse tam chodili,protože nám bylo líto těch lidí,vyčarovali jsme kruh ochrany na ten dům.=) .Ale za pár týdnů nám ten barák zazdili,tekže jsme tam už nějakou tu dobu nebyli..;(
 
 

Reklama