Vždycky jsem si přála změnit svět. Chtěla jsem být starostkou, otevřít muzeum, pak objevovat zakoutí a stát se archeoložkou, pak přišla na řadu spisovatelka, co bude dál?


Feminismus v kostce

Pokud chceš psát, tak KURVA piš ..

20. června 2018 v 22:05 | Kacenacerna
"Občas mám den co vypustím a pár chyb si odpustím."


Pokud chceš žít, tak KURVA žij.
Pokud chceš milovat, tak kurva NEMILUJ!

O tom je život. O opacích. O přetvářce. O protiřečení. O čtení mezi řádky. Nauč se to ..
Nauč se mě nedojímat. Nedojmeš mě. Nauč se mě nekupovat. Mě si nekoupíš. Nauč se mě nemilovat, nenávi'ď mě. Prosím.

Mám v sobě zmatky. Krok vpřed, dva zpátky.

#Erscom
#1909
#9

V životě stačí málo a roky utíkají jako voda. Přála bych si, aby všichni byli tak šťastní jako já. Minimálně jako já.

Strach z minulosti.

22. ledna 2018 v 18:10 | Kacenacerna
Měli jste někdy takový strach z věcí co se již staly? Já pořád.

Seznam hříchů.

20. července 2017 v 18:56 | Kacenacerna
Před nějakou dobou jsem ztratila kamarádku. Vyhasl lidský život. A já to dala za vinu Bohu.

Osud.

29. března 2017 v 14:36 | Kacenacerna
To co se stalo má svůj důvod. To co se stane, se stane protože musí. Je to tak dané, tak psané. Ale co když to můžeme změnit? Nebo takhle .. Jak můžeme věřit na osud, na něco předurčené, když vám život vzal nejlepší kamarádku?

Why not?

17. listopadu 2016 v 21:33 | Kacenacerna
6 let .. píšu. Pláči .. depkarim. Proč ne .. kvůli komu?

Ani nevíš jak moc .. ani nevíš jak málo stačí. K tomu, aby se žena zamilovala. A jak vlastně tento celý příběh začal ? Už před 6ti lety? Kdy jsem se rozhodla skončit se životem? Nebo naopak znovu žít? Nebo vlastně co jsem si chtěla dokázat? Že život je špatný? Nebo naopak až moc dobrý ? Moc krásný .. ? Pro někoho jako já .. jaká škoda co?

Nevím .. nemám zdání. Jak moc mě to pohltilo. Jak moc Tě mám pod kůží. Jak moc ses mi dostal do hlavy. Aneb bez lásky láska není. A my všichni jsme stejní. Stejně hloupý. Nemilujes , nepochopis. A vlastně nemas srdce .. nemáš. To jediné jsem mohla zjistit. Někdy je to dobře. Byt uzavřený .. tajemný jak hrad v Karpatech.

A máš pravdu .. aspoň nelzes. Já Ti lhala .. tolikrát. Říká se že nadměrné lhaní je nemoc. A ten kdo moc lže neví kde pravdu najít. Nevi co je pravda .. nikdy jsem nevěděla kde je vlastně ta pravda .. žiju ve zkreslené realitě. Ve fantazii. V životě snů .. ve světě hříchu. Proto věřím? Aby mi Bůh odpustil? Abych měla kam utéct .. ?

Prý nevěr lidem. Klukům .. pro ně je víra málo. Láska .. blázen by si byl. Jsme k pláči .. k smíchu? V krvi koluje nemocná krev .. krev hříchu. A jsme blázni, protože pro ně žijem. A slazama nic nezachránime. Proč ne, viď? Znova .. pořád.


Pointa ? Život není pes.

Zapijime žal.

15. října 2016 v 21:56 | Kacenacerna
"Nečti to, budes plakat. "
- Proč se me všichni snaží pred něčím chranit? Před zlobivymi kluky by me meli chránit. Jelikož me nejak přitahují. Az moc.

Utapim se v žalu. Ve vlastních vzpomínkách. Ve vlastních příbězích. V životě. V dokonalem životě?
Neni až tak těžké říct, ze vše co jste v minulosti popsali byla opravdu pravda. A vlastně místo, aby jste se posunuli dopředu jste na stejném začátku. Bohuzel. Bohudík? Nevim .. depka. Velka. Moc. Trochu.
Vtipne. Ironicke. Zivote, styd se.

Alkohol jsem od jisté doby odrovnala. Uz mo zbývá si do*urvit muj do*urveny žaludek. A tak se utapim v cukru a žal zajidam. Zamlsam. Diky bohu .. aspoň po něm neni kocovinka. Te jsme si uzila až až.


PS: Občas me potrápí nevhodné myslenky. Na tebe a mne?

Aneb: Jedna sklenka vina nestačí .

Čekám na signál.

27. ledna 2016 v 1:38 | Kacenacerna

Člověk je jenom krátce živ, krátce živ.

Je čas říct sbohem.

29. října 2015 v 21:10 | Kacenacerna
Nezaleží na tom, kolik jsme poznali lidí. Kolik jsme se toho naučili. Kolik jsme toho zažili. Život není soutěž. Nejde o to, kolik spolužáků se s námi bavila na základní škole, kolik na střední, na kolik zájmových kroužků jsme chodili, kolik jsme absolvovali kurzů, kolik kolegů nás mělo ráda, kolik nadřízených nás motivovalo, kolik lidí jsme motivovali my, kolik přátel nám zbyli, kolik chlapců či dívek nás milovalo, nebo jak moc nás milují rodiče nebo partneři. V životě se nepočítá. Matika je jen pouhopouhá věda. Logika je umění. Umení naslouchat, porozumět pochopit. Umění žít.
Svět je pouhý sen, prozatím. Ovšem, kdy zjistím, že je čas? Čas osejít a nechat to všechno bežět. Jít dál. Zjistím to vůbec? Tělo, které nosíváme je vůbc naše? Půjčené? Sbohem, je čas dát sbohem. Promluvit si naposledy s přáteli, rodinou, partnerem. Ukončit kapitolu života a jít o krok dál. Kolikrát si tohle někdo řekl. kolikrát jsme si to řekli - "Kolikrát jsem si to řekla. Kolikrát člověk může mít rád, tak opravdu z lásky?" - Každý ráno si budem vyčítat, jak jsme neměli sílu. K čertu se životem. K čertu se vším.

LÁSKA JE PŘEKRÁSNÝ DAR VIDĚT TAKOVÉHO JAKÝ NENÍ.


Kdo mě postaví na zem? Probudí mě nemalou fackou a řekne mi kdo vlastně jsem? Strachy se třesu, co budu v příštím životě? Co s emnou bude? A nahlas - Podruhé to neudělám. Po druhé je po třetí, po třetí počtvrté. A tak dále. Jak se s tím naučíme žít. Jak dokážeme, že to bylo NAPOSLEDY. Jak dokážem, že jsme se změnili. Vůbec, může se člověk změnit, nebo jak se říká - Jednou kriminálník, navždy kriminálník - ? Vyměnila bych pýchu za moudrost a modroust za city. Lásku si vemte také. Víru si nechám, ta nezklame.
Uváhy o životě, o tom, jak člověk počítá konverzaci a "láskujese". O tom, co mě střední naučila, o tom jak se navzájem škádlí, o tom jak se poznal, jak se vlastně zamilovat, jak se vlastně odmilovat a rozloučil. Ovšem .. Sny o lidech, o těch, co něco v našem životě znamenali. O tom, jak jsme blbli, o tom jak herectví nebyla jen převářka, ale umění. Sny. Bože, ja chci.
Spasitel. Víra. Bůh. Existuje to všechno. Země, demokracie, svoboda, mír. Pojďme raději žít a udělat něco pro to. Pro to, aby se nám tu žilo lépe a nemuseli bychom denoděně myslet na minulost. S pláčem v srdci, se slzami v očích, se vzpomínkami na minulost, která nejde změnit. Někdy je to dobré, štastné, ovšem, někdy už nemůže nikdy říct - Miluji tě. Chybíš mi. Chci tě tu. Protože to prostě skončilo. Zemřelo. Odešlo do světa zapomění. odešlo do světa andělů. A takové chvíl člověk nemůže mít, a nemůže ani chtít.

JSI ANDĚL. MŮJ ANDĚL. TAKO BŮH JE POSEL.

Občas se dívám nahoru na nebe a hledám ty, kteří odešli příliš brzo. Hledám ty, kteří upadli v zapomění a už se nikdy nemohou vrátit. Hledám ty, které jsem milovala, miluji a milovat budu. Hledám ty, ke kterým se jednou vrátím. Hledám a ptám se - Jaké to tam vůbec je. Tak nahoře. Hledám Tebe.
Už to bude pár měsíců a já stále nevěřím. Pročítám přání, knihy a citáty. Dívám se na fotografie, na vzpomínky. Nevěř, že jsi odešla a nepřipouštím si, že s eto vůbec mohlo stát. Pijde den, kdy předstoupím před tvůj hrob, začnu ti číst a povídat. Vzpomínat. Budu jak blázen věřít, že jsi semnou. Chybíš mi. Moc mi chybíš.

Člověk nemá sílu

23. října 2015 v 14:16 | Kacenacerna
Jednou mi jeden člověk řekl: "Vidět, znamená vědět." A naopak. A já věděla, co tím myslí. Otevřela jsem oči a začala vnímat okolní svět, jako jednu velkou bublinu, která jednou může prasknout. A já doufala, že až ta bublina praskne, objeví se svět bez předsudků a podle vědy, teorií a myšlenek dokážeme mnohem více, než v bublině, ve které jsme stěží dýchali. Já věřím, že každý z nás á dvě strany, dobrou a ještě lepší. A postupem času se obrátí. Obrátíe oči v sloup a uvidíme svět z druhé strany, z té lepší. Mnohem lepší, než doposud. Věřte mi. Vědecky prokázáno.


Byly časy, kdy jsem měla tolik myšlenek a nepodložených teorií na přemýšlení. Tolik z historie,úloky inulosti, kterých jse se chytala a nepřestala, dokud jsem něco nedokázala. A věřte nebo ne, dokázala jsem. Ale bohužel nedotáhla do konce. Anež jsem se dokázala rozkoukat, sen, a všechno kolem něj bylo ztraceno. Já přišla o celý drahocený čas, o bádaní, a hlavně o splnění svého malicherného snu. Teď vím, že to byla jen pohádka, která nikdy neohla být skutečností. Ovšem jako mladá a naivní slečinka jsem doufala, že jednu vystoupnu navrchol a něco ze ne bude. Ba naopak. Nic se ze ne nestalo. Bádaní jsem přerušila. Sny jsem přehodnotila. Na život z pohádek už nevěřím. Poznala jsem svět, lidi v něm a všechno kolem. Jedinné co mi zbývá jsou vzpomínky v mé hlavě, v srdci.


Přesto všechno jse tu ráda. Přesto všechno, co i život udělil, co jsem musela vytrpět, přesto všechno miluji život. Nic i nechybí, nic nechci, nic nepotřebuji. Mám přátelé, rodinu, lásku, práci, pocit bezpěčí, všechno. Nic mi vlastně nechybí.

Život je přenádherně nádherný a já jsem naprosto spokojená žena.



Andělé poslouchají. Šeptají druhý andělům. Sdílí naše sny a přání. Já věřím, že ty si můj Anděl. Už to bude 7 let. A já se stále modlím. Pláči nad tím, jak moc jsem šťastá, že tě vlastně mám. Ať jsem bázen, či nikoliv. Ať jse papírově schizofrenička, nebo ne. Je i to jedno. Já miluji život Miluji tebe.

Svět fantazie

23. července 2014 v 21:49 | Kačka
Ty roky. Ty roky plné zklamání, plné starostí, plné očekávání dobrého - lepšího - světa, plné prolítých slz a stresujících okamžiků. Ty roky, ty jsem musela trpět. Ty roky, na které bych s radostí zapoměla. Ovšem, i tyhle roky jsou součástí mé minulostí a minulost, ta by se zapomínat neměla. Jak se říká - I ZLÉ VZPOMÍNKY JSOU VZPOMÍNKY !
Neměla jsem tušení kam tenhle svět spěje. Kam se dostanu, až dodělám základní školu, kam se dostanu, až dodělám, bůh věděl jakou, střední školu, co ze mě jednou bude, jaké budou mé sny, a které z nich se vyplní. Nikdo nic. Já nevěděla. Bylo těžké věřit, že přijde den, kdy se ohlédnu a se smutným pohledem zavřu oči a uroním slzu, s úsměvem řeknu - Bylo hůř, bude líp. Bylo a bude. Vždy je těžké věřit. Proto raději jen a jen sním. A doufám. A brečím. A zoufám. Běduji a stěžuji si na to, jak tento svět je nemilostrdný a nedá lidem žádnou druhou šanci a už žádnou - ani jednu - naději usínat s lepším pocitem, že se člověk probudí v lepším světle života. Jednou však musí. Musí přijít ten zlomek a zlomit tu část, tu tenou stránku všechn našich životů a dát nám šanci a naději. První a poslední. Klidně. Ale aspon něco ..

"Svět fantazie jsem potřebovala. Musela jsem mít další svět, ve kterém bych žila."

- S. Meyerová

Nebylo důležité vyhrát. Nebylo důležité mít hlavní roli. Důležitou osobnost. Milión fanoušků a diváků. Mě stačilo přátelství, víra a naděje. Dostalo se mi? Bůh ví .. Možná, trochu. Jendou, příliš. Jak se to vezme. Byla jsem ráda za všechno, co mi život dal. Za všechno, co mi i vzal. Život není krutý, to jenom lidé, kteří v něm neumí žít. Jsme jeden z nich? Bůh ví .. Člověk je jeden z mála článků, který dělí život od smrti. A jeden z článků, který je důležitý pro život i pro smrt. Jak je to se sněním a se světem fantazie? Jsme jeho nedílnou součastí a mezilidkou vzporou? Nebo jsem jen ovečky, které čekají na to, až je vlk sežere se vším, co budouvali celý svůj ubohá měkký život? Hloupost. Prý, ovečky .. Vlci jsem. Ovečka je sám život.

"Každá kniha má publikum.."

- S. Meyerová

.. tak jako život.

Měla jsou touhu změnit svět. Změnit generaci, vylepšit lidskost. Neudělala jsem nic. Ani jedno, ani druhé. Stle věřím, že nadejde čas, kd něco zěním. Kdy něco dokážu. Kdy to budu já, ten kdo se bude smát. Celému světu. Všem. Celému publiku. Nemám na to, však. Těžké odhodlání, odvaha, srdce, plíce i žaludek. Vše, aby člověk dokázal pohcopit ubohé myšlení druhých a dokázal přinutit lidi myslet lépe, než mslí nebo myseli. Jak vrstevník, tak mladší i starší. Generaci posunout, dát lidem kulturu, vzdělání, práci, touhu, naděje, sny. Tak jako to dal život mne. Tak jako to dala mě střední škola, třída, spoluobčané, přítel, rodina .. Věřím, že jendou přijde den, kdy zavřu oči a nadechnu se čerstvého vzduchu a začnu žít, bez toho, abych snila i bez toho, abych usínala. Je opravdu tak těžké, tohle všehno chtít? Já mysela, že ses mě jendou ptal, co chci, proč, když mi to nedáš? Bože, proč?

Loučím se. Zavírám knihu a jdu dál. Udělala jsem to, ale stejnak mi to chybí. To ukrutné psaní, vzpomínání, uslzené oči, smích, dětsné sny a přání ..

Očekávání zboří touhu. Jako touha očekávání.

Napíšu vám, pár vět a slov.

16. června 2014 v 10:56 | Kačka
Všechno jednou končí. Za spalenými mosty, všechno konečně uzavírám. Stojím na konci cesty, cesta nová začná. Do snů se budu vracet. Do vzpomínek, hvězd se budu dotákat. Dosah ruky, kde vás mám? Z hluboká dýchám, přesně vše, co si budete přát. Nekonečný, jak to všechno začlo. Nekonečný, jak to všechno končí. Neuvěřitelný. Nechtěla bych se vrátit, chtěla bych pokračovat. Dál ..


Vrátit zpátky. Potkát vás znovu, to bych už nečekala. Vrátit zpátky. Je to jak v hlavě chtít a v srdci zdorovat. Je to jak odejít a při tom zůstat napořád. Je tad někdo, kdo žádá odpuštění. Ztratila jsem vůli, vypnout opojení. Jedinný krok, už se to nedá. VRÁTIT ! BYLO BY TO POSLEDNÍ, CO BYCH SI PŘÁLA! Napořááááád. Neskutečný. Mnoho pocitů, mnoho myšlenek, mnoho vzpomínek, jedno přání. Nenalhávám si nic. Pořád očekávám, že není konec. Že není čas loučení. Ovšem .. Znám to. Každý slibuje. Každý chybuje. Nalhávám si, že to nejlepší co mě kd potkalo, jsou právě oni, i když vím, že to VŮBEC není pravda. Zas jednou, za sto let. Když vím, že naposled, dýchám z plných plic, ve tmě, v koutě. Se vzpomínkami. Potápím se níž. Zmizím, už se nevrátím. Mě to dochází, pozdě. Slunce štěstí. Zapadáš, navždy. Jendou za sto let, vzpomenu si. Dnes naposled, trápení. Zas dýchám z plných plic, zmizím. Navždy. Už nic, nikdy víc. Ráda poslouchám ten smích. Třpití se pod hvězdami. Když se zeptáte, já odpovím. Jste světlo mé, já váš stín. Prosm, namalujte svítání, plný vzpomínek. Maluji osud po nocích. Vás jsem nenamalovala, pořád odpovídám. Jako tehdy večer. Teď je řada na mě, řada na mých otázkách, na vašich odpovědích. Odpovíte mi? Ptám se .. Namaluji temperami, tu noc, kterou si budu pamatovat. Hvězdy, měsíc, oheň .. Prosím .. Už ani nedivím se. Sáma sebe nepoznávám. Dobrovolně se vzdávám. Člověk, když nachází se, v tom samém místě, stačí tak strašně málo. PRO JEDNO KVÍTÍ, SE SLUNCE NEROZSVÍTÍ. Tik, ťak, tik .. čas utíká jako vítr. Možná ne, at to skyté, skryté zůstane. Slovo dávám, těm nepatrným zrpávám. Osud já optimista. Zachtí mě do sítí. Stačí tak strašně málo, aby se ukázalo, že to, co se stalo, se mělo stát. To je můj utajený svět. Svět schizofrenika. Budu si jen tak žít, a snít. Tam a zpět. A zpět, hlavně to zpět.



Ať mi někdo odpoví, kdy vlastně přišlo tohle období. Zdálo, zdálo, asi se mi zdálo. Málo, málo, málo, že je toho všechno málo. Chybíš tak málo. Dochází mi, to všechno. Nevzdávám to bez boje. Pořád věřím tomu, že se to ve mě nezlomí. To moje dlouhý vědomí. Náhlá změna trasy? Zdálo, zdálo, zdálo .. Málo, málo, málo .. Posloucháš? Jednou se ti to vrátí. Všem .. Kolik nocí, kolik dí. Ještě dýchám ten poslední okamžik. Svět dál se otáčí. Někdo stoupá, někdo klesá níž. Jen Bůh ví, jak to skončí. Na popel spálím odpověd. I v těch tvých očí. Nenávist rozprostřela stín lásky. Hra je příliš vysoká, až moc, i na tebe. Z čisté lásky, bílí květ. Jsou rána, kdy to nekončí. Na stole zbylo trochu vína, sklenici dolévám. Neříkej mi po dvacaté, že to končí. Čaroděj téhle noci, jeho vina. Chtěla jsem plamen v očích, tak tady ho mám. Zaklínám to všechno. Říkám, že to nejsi ty, co tam tehdy stál. Ty nejsi princ. Už tě nikdy neuvidím. Z tý lásky mi v hlavě zbyla maximálně kocovina. Už nevím, co bych ráda. Zbylo tolik čas. Lásko, bude fajn! Bože, zsatv čas, ráno se mi začíná smát. Marně vzpomínám, chtěla jsem na pár chvil, vzít do nebe a dál.




"Tak jsem se tu všichni sešli, co myslíš, osobo? Pro všechny jasný posleství, tomu se říká přátelství. Vracm se domů nad rána, kvalítním vínem omámen. "

TAK HODNĚ ŠTĚSTÍ. V TOM VAŠEM "ŽIVOTĚ".



PS: Neříkej mi BABY.

Jde to s námi od desíti k pěti ..

14. května 2014 v 11:41 | Kačka
Jak šel čas.

Krásné vzpomínky. Krásná léta. Utrpení, strach a bolest. Dětství, kde všechno bylo možno. Bratr, rodina, výlěty, všechno. Léta, která bych ráda vrátila zpět, i když by to nebylo asi ono.

Všechno se zdá být pryč, i když je pravda, že mnoho let je ještě před námi, přede mnou a já mohu, my můžeme zažít něco, třeba něco lepšího, než bylo v dětsví a dál si užívat tento život, který nám je možný přinést všechno to hezké a úžasné, co je k životu potřeba.


Dva roky nebo tři. Malá pipinka co se brouzdala světem. Narodil se brat a já byla nejčtastnější na světě. Milovala jsem a miluji. Tím můj život začal. A tím možná i končí.


Dalšé roky. Další krásné chvíle mého krásného života. Krásné dny, krasné časy. jak mám snít, kdž nemám ani o čem? Jak jsem mohla něco chtít, když jsem měla vše, co jsme si mohla přát. Život mi dal všechno, a já mu nedala nic. Je mi to líto, ale život jde dál. Život jde dál.


Čas plyne jako voda. Stále a stále utíká dál a mizí nám před očima. Rok od roku, štěstí v neštěstí, slza po slze. Úsměv, pořád, stále.


Na život a na smrt

13. února 2014 v 15:57 | Kačka
"Vrátit zpátky, to je vše, co jsem si přál.
Vrátit zpátky,při tom zůstat napořád ..
.. to je to jedinné co jsem ti dal."

Život je o snech, ale o takových snech, které se nesplní, kdby to bylo tak jednoduché, tak člověk nesní, ale rovnou žije!
Víte, co bych si přála? ŽÍT. Žít jako princezna v pochádkách, žít překrásný život v překrásném světě s překrásným princem. Ironie. Realita. Ironická realita. Prokletí. Spása. Poslání. Dar.

Jednoduché. Jednoduché je snít.

Těžké. Těžké je žít.

Ráda bych. Ráda bych žila.

Přesto. Přesto jsem ta, co stále snila.

Víte. Víte, život nemá nad nikým slitování.

A vy. A vy stále sedíte v koutě s litováním.

Kdyby. Kdyby i přesto všechno bylo jiné.

Všechno. Všechno by bylo milé.

Teď. Teď stojím na stejném místě.

Živote. Životě, prosím tě.


Jak se můžete ptát na to, co bude, když si pomalu ani nevzpomínáme na to, co bylo. Pořád neustále otázk okolo věcí, které nelze zodpovězet. Myslíme si, že máme odpovědi, ale naopak. Nemůžem znát odpovědi na něco, na co neznáme otázku. Bohužel .. Vzpomínat na to co bude, nebo vzpomínat na to co bylo. Není to snad jedno? Však kolik bolestí každý znás zažil, aby se dostal až sem. Kolik ran musel dostat, aby neztratil směr. Kolik lídi jsme museli ztratit, aby jsme šli, tam kam se chceme dostat, i přesto, že to nemá vůbec žádnou cenu. Ale jdeme dál. Stále jdeme dál. Neohlížíme se zpět. Nehledíme na to, co bylo. Nevzpomínáme na ty chvíle, kdy jsme doma v koutě plakali s pocitem samoty, jelikož nikdo nepodpořil náš sen. Nevzpomínáme na dobu, kdy jsme nikoho neměli. Ted žijem sami. Bez nikoho, kdo by nás kritizoval. Kde to žijem? Ve snu. Krutá realita byla zapomenuta a my jsme se rozhodli žít mimo ní, jelikož než přijde změna, budem dávno pryč.

"Člověk by měl žít okamžikem. Tím co se právě teď děje."


PS: ŽIVOT JSI MI DAL A RÁZEM ZASE VZAL.

Vzpomínky zůstanou.

18. dubna 2013 v 17:17 | Kačka
Vzpomínky - jedinné co mi zbylo. Jedinné, na co můžu být hrdá. Jedinná, za co můžu být vděčná. Jedinné, co vlastně mám.
Aneb LÁSKA JE VĚČNÁ, ALE SILNĚJŠÍ JSOU NAŠE EGA.
Nevím, zda jsou ty hrozné chvilky pryč nebo se opět vrátí.Doufám,že konečně nemusim jen vzpomínat, ale po tom všem zas šťastně žít. Teda zatím jen doufám .. Marně, ale doufám.

10 měsíců silného rodinného trápení, problémů a nevyřešitelných případů v naší malé skromné rodince mě dostali k myšlence, zda bych měla udělat něco pro to, aby bylo ještě líp nebo zda za to všechno, co se tady stalo mohu opravu já ..
Teď 2 měsíce klid. Život na vlásku přišel a hned odešel. Je mi líp. Velice! Po tom všem doufám, že to všechno skončilo a všechno to zlé je rázem pryč a momentálně přichází jen a jen to dobré. To nejlepší!

Marně doufat a marně se snažit o to, aby všechno klapalo jak má a fungovalo na 110%. Ale ano .. Vypadá to a já -doufám- , že všechno to co se stalo, bylo minulostí a přítomnost a hlavně budoucnost naší rodiny bude jako úžasná idylky a představa.




15.března

15. března 2013 v 23:30 | Kačka
15.3.
- Že by se to stoplo? Možná stačilo se vyhýbat,vyhýbat všem lidem,všem problémům a hlavně VŠEM KLUKŮM!Nebo,že bych si to nahradila 10.11.Nebo 3.3? Bůh ví ..
Dneska se ovšem nic mimořádnýho nestalo.Počkat! I když .. Radši nic.Jdu spát s pocitem,že to byl obyčejný den.A dál pokačovat v klidném měsíci březen a těšit se na Jaro.

A jaký den to byl pro Vás?

Pojďme to vrátit.

14. února 2013 v 19:04 | Kačka
Sedím na posteli.V ruce starý deník a přede mnou fotografie z dob,kdy jsme byli "rodina".Už předem vím,že když přečtu jednu větu z deníčku nebo se podívám na jednu z těch fotek,začnu brečet.Vím to,ale stejnak to udělám.Stejnak si vezmu do ruky ten deník a s tím krásným pocit přejedu po něm rukou.Citím ty vzpomínky,jako by to všechno bylo včera.Ale bohužel není ..
Nic není,jak bejvávalo.
Pomalu ten deník otevřu.Citím tu sílu,která z něj vychází.Ty slzy,ale i radostný smích.Ty nevšední zážitky před několika třemi lety.Před lety,kdy to sice nebylo dokonalé,ale bylo to mnohe lepší než teď.To rozhodně ..

Jdi za svým srdcem.

4. února 2013 v 16:16 | Kačka
"Poslouchej své srdce."
- říkala mi vždy matka jako malé holčičce s panenkou v ruce.Ale maminka mě nejspíš neznala a stále moc dobře nezná.Snažila jsem se poslouchat své malé nevinné srdce,ale můj malý přechytralý mozek byl vždy rychlejší.A tak mě vždy rozum chytl za ručku společně s tou panenkou a vedli mě rozumem.Na lásku mám prý "kašlat".Prý na to ještě nemám věk.

Jsem uzavřená sama do sebe.

26. ledna 2013 v 22:32 | Kačka
Sedím u bráchy v pokoji na pohovce a koukám na Sex ve městě.Dívat se na ty krásky co si stěžuju na každýho chlapa je docela vtipné.Na tváři mám přiblblý úsměv a z každý minuty momentálního probíhání mého života se mám líp a líp.
Je milé vědět,že jste sice všechno posrali a všechny ty "nejlepší" lidi ztratili,ale vám je to totálně u prdele,protože jste místo toho všeho našli něco nového,něco mnohem a mnohem lepšího.Což mi samozdřejmě vyhovuje ..

Ale neříkám,že mi ty "starý" časy nechybí,ale pokud se chci dostat dál z onoho místa někam výš,tak musím zapomenout na úplně začátky a pohnout se konečně z místa.Proto to nejspíš dělám .. Proto zapomínám.
Víte,když se člověk hodlá měnit zahazuje své staré já se vším starým i nejnovějším na něco ještě novější a lepší.Ale ono to není zas tak lehké,i když se to tak zdá býti.
Každá změna je těžká,ať už jakákoliv.
Proto pořád budu odpouštět a věřit mu.Věřit bratrovi,který mi po každém průseru říká,že je to poslední kapka.Tím to prý končí .. Ale nikdo to zatím neskončilo.Kolikrát jsem řekla : "Já vím .." Avšak při každém vyslovení této holé věty o jednom slovesu a o jendom zájmenu jsem nikdy nic nevěděla.Nikdy jsem nevěděla jak to bude dál.Nikdy jsem nevěděla jestli to skončí.Ale pořád jsem si hluboce a naivně namlouvala,že má pravdu.Že to tímto průserem končí.Ale kolik těch průserů už bylo .. Kolik a pořád to pokračuje.

Ze začátku to vypadalo,že tenhle článek bude o tom,jak jsem "šťatsná" a jak pomalu a hezky zapomínám,ale s tím zapomínám si začnu i vzpomínat a dostávat se do doby,kdy se to vždycky posralo a uvědomím si,že doopravdy se nemám "šťastně".Uvědomuji si,že je to možná naopak,možná ještě horší a horší ..
Jak se mám ve skutečnosti? Směji se nebo někde hluboko uvnitř sebe samotné mám rozevrvané srdce a plno slz? Nebo teda opravdu krásně upřímný smích a plnou radost z toho krásně naplného života? Já už ani nevím .. Nevím jak se mám!?

Jako za starých časů?

16. ledna 2013 v 19:25 | Kačka
Už je to dlouho co jsme si přály,
aby to bylo všechno zpátky krásný!
Minulost je minulost.Je to něco,co sice patří do našeho života,ale bohužel je to něco zbytečného,protože je to něco,co už nevrátíme.Něco,na co musíteme bohudíl bohužel zapomenout.
Už se nevracím a ani zpátky neohlédnu.Teď vidím jen cestu přede mnou,kterou jsem se vydala kráčet dál vé svém životě ..

Teď jedu od začátku.
Vše popisovat od prvních řádků!

Kašlu na to.Co bylo,to bylo! Teď je jen to,co bude!Začínám od znova (vím,že to píšu v každém článku,ale teď to má opravdu svůj vlastní smysl,svou pointu,svůj vlastní význam - S. - ona sama ví,doufám ..)!
Nemám zapotřebí se prodírat minulostí,na kterou si sice nestěžuju,ale je to opravdu zbytečně bolestivé.

NOVÝ PŘÍBĚH,NOVÝ DĚJ!

NOVÝ ŘADEK,KDO BY CHTĚL?


Je krásné vědět,že všechno je zpátky.
Je ovšem smutné,že vidíte člověka,
který byl váš "nejbližší" a on jako by vás neznal.
Vy se na něj přátelsky a mile usmějete
a on sklopí oči a dál pokračuje v neznámosti ..

Moje blbost,vím.

12. ledna 2013 v 20:50 | Kačka
Při pohledu na tvou fotku se mi chce křičet.Ani né,tak brečet a naivně fňukat,ale křičet.Křičet zlostí ,nadávat a litovat!

Jak jsem mohla být tak blbá?

Buď jsem neměla k Tobě vůbec chodit a nesnažit se "sezámit".
Nebo být s Tebou a né nakonec s tím druhým.
Nebo jí vůbec nic neříkat.
Nebo raději vůbec nikam ten den nejezdit,protože jsem měla počítat,nebo v nejhoríšm (ne)doufat,že se něco takovýho stane.

Vánoce ..

24. prosince 2012 v 19:09 | Kačka
.. jeden ze dnů,kdy se nehádáme,ale naopak jen smějem.
.. jeden ze dnů,kdy cítím,že jsme zase "rodina".

NEJLEPŠÍM DÁRKEM,KTERÝ MI KDY KDO MOHL PŘINÉST BYLA,JE A BUDE MOJE RODINA.

A NEJVÍC MŮJ BRATR ♥
Ať si každý říká co chce,Vánoce nejsou jen o dárcích,ale naopak o štěstí.Já to stěstí dostávám den co den,když mám možnost se podívat na moji rodinu,i když se občas,jo,poslední dobou často,hádáme a máme spory a neshody,pořád jsme rodina.Pořád to budou oni,kteří tu bodou,i kdyby se svět hroutil.Pořád to budou oni,kteří mi pomůžou i v tom nejhorším.Pořád to budou oi,které budu strašně a nezávazně milovat i po jejich smrti♥

Nech mě jít ..

23. prosince 2012 v 17:22 | Kačka

Byla jsem jen druhá,možná třetí.Prostě jsem byla jen další na řadě,další v záloze.Další v uvozovkách kamarádka.Já to vím .. Vím,že jsem byla jen třetí kolo,to kolo úplně k ničemu.Ale dělala jsem druhé housle ráda.A ráda bych je dělala dál,ale opravdu se musím probrat,profackovat a konečně se schopit a jít dál.Dál bez Tebe.JINAK TO OPRAVDU NEVIDÍM,JINAK TO OPRAVDU NEJDE.TAK TO BUDE LEPŠÍ,O MNOHEM LEPŠÍ.VĚŘ MI.

Musím na Tebe zapomenout,i když nechci.
Musím se naučit bez Tebe žít,i když to neumím.

Nesmím už o Tobě snít,i když to neovlivním.
Nesmím na Tebe vzpomínat,i kdžy vím,co jsme prožily.

Musím si říct ne,i když to zrovna lehké není.
Musím tě ze života vymazat,i když to nejde.

Nesmím ti dát druhou šanci,i když nerada.
Nesmím ti dál podléhat,i když už jsem taková.

Musím,i když nesmím.
Nesmím,i když musím.

Musím a nesmím!
Nesmím a musím!

PROMIŇ,ALE BUDE TO TAK LEPŠÍ.

PROMIŇ,ALE UŽ NIKDY TO NEBUDE JAKO DŘÍV.

PROMIŇ,AVŠAK NAVŽDY V SRDCI MÍSTO BUDEŠ MÍT.

Točím se já milá ..

18. prosince 2012 v 21:38 | Kačka
"ŽIVOT JE JEN KOLOTOČ,
A TY SE PTÁŠ JAK A PROČ."
Proč a jak?
Jak a proč?
Proč minule? Proč s Tebou? Proč teď? Proč bez Tebe? Proč sama? Proč pryč? Proč zoufalá? Proč zklamaná? Proč naivní? Proč blbá? Proč debilka? Proč já?

Jak minule? Jak se mnou? Jak teď? Jak bez mne? Jak sama? Jak pryč? Jak zoufalá? Jak zklamaná? Jak naivní? Jak blbá? Jak debilka? Jak ty?

Nejde to ..

18. prosince 2012 v 20:42 | Kačka

"Chci tě zpátky,ale nemůžu tě chtít,

takže kdybyses vrátila,nemůžu tě zpátky vzít!"


Dneska jsem si totiž uvědomila,když jsem tě tak viděla,že mám problém tě pozdravit a ještě větší problém se ti upřímně dívat do očí.

Bohužel ..

ALE I TAK,CO JSEM TI ŘEKLA NAPSALA STÁLA PLATÍ A NAVŽDY PLATIT BUDE!

Zavírám oči ..

18. prosince 2012 v 13:28 | Kačka
"Zavři oči,otevři mysl.Co tedy vidíš?"

Já vidím Tebe.Prázdniny.Ty krásný chvíle.Ty nejlepší lidi.Vidím vzpomínky.

Teď,když jdu po obrnicích a všechny ty "nejlepší" lidi vidím,mám strach.Mám strach je pozdravt.Mám strach na ně pomyslet.Mám strach se jim podívat do očí.Mám strach vzpomínat.


"Co vidíš ty?"
Mě? ty krásný vzpomíny na nás dvě? Ty nejlepší "kamarádky"? Prosím ..

Děvče,měla jsi pravdu,nejsem normální.
Proč se tak však chovám?
Proč si pořád se všemi hraju?
Proč "miluju" Tebe víc než sebe?
Proč mám Tebe a další dva v uvozovkách kámoše?
Proč ty nenávidíš a já po Tobě toužím?
Proč se semnou nebavíš a já stále čekám?
Proč pořád věřím sním,i když vím,že polovina tužeb se mi nesplní?
Proč?
Kurva proč?

"JAK VY NA MĚ,TAK JÁ NA VÁS!"


Jo,jsem svině.Ale když vy jste mohli být celou tu dobu,tak proč bych teď nemohla přestoupit na vaší stranu a taky se kurevsky chovat a se všemi hezky vyjebávat?
Ale teď se nebudete smát vy,ale já vám! Tomu všemu a sama sobě!
Směji se a se vstyčeným prostředníkem chodit po ulici a všem se nahlas vysmát!
Přesně dělat to,co vy jste mi dělali celou tu dobu.

"POMSTA JE VÁŽNĚ SLADKÁ!"


A já se začínám mstít.Aby jste si nemysleli,zdaleka,opravdu zdaleka nejsem u konce.Nýbrž na začátku.
Je mi,ale opravdu líto,že využívám lidi,které s tím nemají nic společeného,jenom pro své štěstí a pro svou potřebu.
^^ ALE VY JSTE MĚ K TOMU DONUTILI!

"TVÉ ODMÍTÁNÍ ODMÍTÁM!"

Aneb: Já se nezvdávám!
 
 

Reklama
Reklama