Nový start.

6. září 2017 v 15:16 | Viky Lutzová |  Miluji ..
Rovná čára. Přímo od srdce do srdce.


Zlomené srdce bolí. Ale více bolí zrada. Od člověka, od které jste ji nečekali. Od člověka, do kterého jste dávali tolika energie, tolika času, lásky, peněz .. Od člověka, kvůli kterému jste změnili život. To sakra bolí. A hodně. Každičký den s pláčem usínáte, protože nevíte kde jste udělali chybu. A tak to mám já. Každou noc se sama sebe ptám kde je ta chyba, která mě stála všechno to trápení? Kde jsem udělala špatný krok, nebo možná proč jsem všechny ty kroky vpřed či vzad musela vůbec podstoupit? Nebe, peklo, ráj. Andělé a démoni. Kdo vlastně kam půjde a kdo nad všemi vítězí? Dobro nebo zlo? Svět je tak veliký, ale i přesto je možné, aby se střetli dvě osoby úplně z jiné části republiky. Z jiných rodin, z jiné kultury. A stačilo rožnout. Otevřít oči a člověk ten svět kolem sebe viděl mnohem lépe nežli za tmy. Já vlastně do teďka nemůžu uvěřit, že je to všechno možné. Potkat chlapa a zamilovat se do něj bez toho aniž by jsme se poznali. Každý v mém okolí si klepe na čelo. Ale kdo nezažil neví jaké to je. Myslím, že občas láska je silnější než naše mysl, protože kdyby srdce nechtělo, tak nejsem tam kde jsem. Nejsem tady. Ovšem, kdyby to bylo tak jednoduché, tak se nemusím vůbec o nic starat. A teď jsem šťastná po boku muži, o kterém jsem vždy snila. Ale byl to sen, který se mi splnil jen na pár měsíců. I přesto to byly ty nejkrásnější měsíce v mém mladém a krátkém životě.

Nevím. Opět jsem se položila do světa nevědomosti. Mám hlavu jak balón, protože jsem zoufalá a bezradná. Ale i přesto - vlastně mám se dobře. Jsem konečně po čtyřech letech šťastná. A všechno to kolem mě mělo smysl. Já dostala šanci začít žít od znova, v lepším světe. Zároveň jsem dostala naději - planou naději. A jsem za ní ráda, ta naivní myšlenka a pocit lásky a milování mě dostaly tam kde jsem. V jiném světě, s jinými lidmi. I když neříkám že mi to staré okolí nechybí. Stará práce, rodina, přátelé. Ale během toho měsíce jsem si hodně uvědomila. Za prvé: Jsem neskutečně hloupá co se týče mužů. Vždy jsem jim dávala za vinu můj strach vůči nim, ale zjistila jsem, že to co se stalo se stalo jen proto že se to muselo stát. A není to ničí vina. Za druhé: Na světě je chlapů!

Člověk si něco musí prožít, aby se posunul kupředu, udělal pár kroků do nového života. A to se stalo mě. Jak už jsem tu vícekrát psala vyměnila jsem chlapa za chlapa. A od jisté doby bojuju za práva žen. Taky jsem zastáncem toho, že žena by neměla od chlapa schytat ani jednu facku. Tyto ženy se snažím psychicky podpořit, protože sama vím jaké to je. Zažila jsem to na vlastní kůži a žila jsem v tom čtyři roky. Pak se objevil jistý muž, který mě posunul dál. Dostal mě z téhle situace a ukázal nový svět, ten lepší svět. A nelituji toho, že jsem se nechala zmást těma krásnýma modrýma očima a vlastně odjela přes celou republiku - za tím "krásnějším, lepším a novým životem". Pro většinu z vás jsem silná a odvážná žena, která ve svém mladém věku udělala tak zásadní a velký krok do života. To, že jsem si nechala poplést hlavu mužem, který mi ve finále ukázal záda nebo spíše svoji pravou tvář mě nějak netíží. Jen popravdě - láska přes lásku chodívá a milovat nepřestanete během vteřiny. Ale momentálně je to to nejsilnější co jsem kdy mohla prožívat. Člověk si toho hodně uvědomí. To jak se choval, jak se chovat mohl. Taky to, že žije pasivním životem. Nemám koníčky, které by mě vytáhli do společnosti a nejraději bych proseděla celý večery u televize. Na druhou stranu jsem velký workoholik a prací žiju. Proto bych možná byla raději celý den v práci a doma šla jen spát - a vlastně taky to tak dělám. A když nejsem v práci využívám jen jedinou moji oblíbenou činnost a to jsou nákupy. Ale zpět k tématu. Věřte nebo ne, nikomu nic neberu za zlé. Ani chlapovi, který mě bil a psychicky týral téměř čtyři roky - protože na druhou stranu je to moje chyba, byla jsem mladá, zamilovaná, naivní a myslela si, že je to zcela normální. Možná se stačilo dívat ven z okna, abych viděla ten skutečný svět. A to, že to normální rozhodně není. (Tímto bych chtěla sdělit všem ženám, které jsou ve vztahu s mužem nějak utlačované, že čím dřív ze vztahu zmizíte tím méně vás to bude bolet. Když člověk čeká na to, až se to usadí, tak bude čekat dlouho, protože se to nikdy neusadí. Člověk se nemění ze dne na den.) Já čekala příliš dlouho. Ale zase nebýt toho, nepotkala jsem onoho muže, a nežiju na druhé straně republiky (Morava je krásná zem), nemám skvělou práci, nové lidi kolem mě, nové přátelé atd. Jsme za to všechno ráda, proto říkám, vše se to dělo s nějakým úmyslem. Bůh to tak chtěl. I když to bolelo. Bolet to nejspíš mělo.(Bolí to stále)

Teď jsem tady. A jeho modré oči mě stále obklopují. Ve dne, v noci, v myšlenkách mých. Je to těžký přestat myslet na někoho s kým jste toho chtěli tolika dokázat. Ale asi se člověk má víc snažit .. víc nebo někdy míň. Protože někdy méně je více. A pravda je taková, že my ženy jsme strašné stíhačky. A zamilované ženy jsou na tom stokrát hůř. Probourala bych se do sousedního státu jenom proto, abych věděla co dotyčný dělá - co, kde, s kým. Být stalkerská mrcha je strašná povahu. V mém případě strašná nemoc, závislost. A jak říkám, zkazila jsem si to sama. Proto veřejně oznamuji, že nikomu neberu nic za zlé. Nikomu nic nevyčítám, tak jako ničeho nelituji. Život není věčný, a ten můj nebude trvat dlouho. Uplyne osm let a já se ztratím z vašich očích. A víte co, nebojím se. Po tom všem, po tom co jsem přijala víru, po tom co jsem si vlastně zažila, a po tom, co se v pár letech změnilo jsem tak odolná, že mě vlastní smrt ničím nepřekvapí.

Letos v srpnu tomu byly dva roky. Před dvěma lety jsem ztratila nejlepší kamarádku. Člověka, se kterým jsem prožila celé své dětství. A do dnešního dne se ptám Boha proč se to musela stát. Možná si díky tomu uvědomím, že to co se děje mě je pouhá maličkost o proti tomu kolik denně umírá lidí, dětí, mladých životů. Takže vlastně kam se hrabe moje zlomené srdce, když někdo leží na operačním sále, kde bohužel svému zranění nebo nemoci podlehne. Pak se vlastně ptám vás, kde je ta spravedlivost. A kde jsou naše priority. Každý je máme jinde. A není to tím, jací jsme lidi, ale spíš o to, co máme kolem sebe. Ráda bych věděla co musím udělat, abych se dostala do nebe. Abych znovu žila. V jiném těle. Jak toho člověk docílí, aby pokračoval tam kde skončil. Taky bych ráda věděla, jestli existuje tak zásadní rozdíl mezi dobrem a zlem. Mezi peklem a nebem. Mužem a ženou .. protože když už jsme u toho, tak bychom všichni měli vědět, že muži mají o někdy větší srdce než my ženy. A to mluvím z vlastní zkušenosti. Já jsem o proti mužům, který jsem dosavad poznala strašná mrcha. A ublížila jsem tolika mužům, že se občas stydím. Usínám s pláčem a s myšlenkami na jednoho jediného muže a těch dalších tisíc,kvůli tomu onomu chlapci, odmítám. Při tom je na čase zapomenout, jít dál a upnout se na někoho dalšího. Na někoho nového. A tentokrát bez růžových brýlí. Konečně se dívat na svět s otevřenýma očima, protože jinak zase dopadnu tak jak jsem dopadla teď. A místo Moravy si vyberu nějaký vzdálenější kout světa. I když .. měla bych přestat utíkat z města do města a konečně se usadit. Najít chlapa, vytvořit domov, rodinu, mít děti. Sice jsem mladá a můj věk není na to, abych se starala o domácnost, o chlapa, o děti, ale někde se začít musí a pokud se o to nepokusím v nejbližší době tak se úplně zatratím a budu žít po dlouhé době sama. Sama se zlomeným srdcem, protože nedám jiným chlapům šanci. Častokrát říkáváme, že chlapi jsou stejní. Ale jsou stejní jen proto, že se na ně stejně díváme. Máme jednotné měřítko, kterým měříme všechny muže. A prostě když je jeden takový, budou tací všichni. A to je možná škoda.

Včera jsem se dozvěděla že pozitivní myšlení je opravdu důležité a všechno to jde z naší hlavy. Pokud se nebudeme smát, nebudou se smát ani ostatní. A zamračený svět bude ošklivý svět. Taky jsem se dozvěděla, že lidská mysl si v první řadě pamatuje to pěkné, pak až si člověk srovná i ty zlé vzpomínky a řekne si, jaké to ve skutečnosti bylo. Jsou však někteří, které ty špatné vzpomínky úplně mažou nebo také někteří, kteří naopak mažou ty dobré. Já mažu ty špatné. Navenek jsem silná a odvážná žena, která všechno vydrží a přežije, v mém nitru jsem slabá a uplakaná slečna, která by ráda chtěla žít její vysněný sen na zámku s princem na bílém koni. A o tom je vlastně život. My máme právo snít, ale to všechno kolem nám nedává právo chtít ten sen žít. Můžeme chtít, ale neberme nikomu za zlé, když ten sen bude stále pouhým snem.

Tímto článkem bych se ráda omluvila muži, kterého jsem možná zklamala více, než on mě. Tímto, bych se ráda omluvila všem mužům, kterým jsem v mém životě ublížila. Stará Viktorie je pryč. Začíná nový život. Více optimismu, více radosti ze života. Zároveň moc děkuji kamarádovi Ondrovi, který mi ukázal nový svět, a díky němuž jsem konečně mohla vyletět z hnízda a začít od znova. Nebýt jeho, tak už tu nejsem. Děkuji rodině, která mě v mém životním kroku podpořila. Mým přátelům, který můj život není lhostejný. Tak jako děkuji Bohu, za to, že všechno to má smysl. Že vlastně život má smysl. Všem čtenářům, mým blízkým, rodině, přátelům, všem mužům, všem ženám, chci vám popřát jen to nejlepší do života, protože život je přenádherně krásný a nikdy není důvod to vzdát!

Tímto článkem se s vámi na malou chvíli loučím. Nový život je sice krásný, ale sesumírovat všechny kroky dohromady a opět dávat ty kousky života k sobě je celkem náročný. Potřebuji se uklidnit, trochu to všechno rozdýchat a jakmile budu stát pevně na zemi, tak se vám vrátím v celé své parádě. Těšte se na nové rubriky. A také na knihu, která by měla být koncem roku 2018 konečně vydána pro veřejnost. Takže pac a pusu přátelé. A pamatujte, pozitivní myšlení vede k úspěchu.
PS: Přátelé si držte blízko, nepřátelé ještě blíž ;)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Co je lepší?

Mocná jeskyně! 40% (6)
Every day! 20% (3)
Duchem (ne)přítomna! 40% (6)

Komentáře

1 Denis Denis | 6. září 2017 v 15:37 | Reagovat

Pěkně napsané :-P

2 Martin Martin | E-mail | 20. října 2017 v 8:48 | Reagovat

mmm nemám z toho dobrý pocit..drbu se na hlavě s pocitem deja vu...čtu znovu a měním tvoje já za svoje já a znovu se drbu na hlavě...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama