Vždycky jsem si přála změnit svět. Chtěla jsem být starostkou, otevřít muzeum, pak objevovat zakoutí a stát se archeoložkou, pak přišla na řadu spisovatelka, co bude dál?


Bezmoc.

12. dubna 2017 v 22:54 | Kacenacerna |  Miluji ..
Strach z prohry. Strach z výhry. Strach z lásky. Strach z pravdy. Být či nebýt - to je oč tu běží, ne? Aspoň takhle nějak se to říká .. aspoň takhle nějak bychom měli myslet. Občas ..


Stačil jeden pohled. Pouhý pohled. Na vztyčenou budovu, která sahala až k oblakům. Která sahala až k Bohu. Stačil jeden krok. Jeden pouhý krok. Já vkročila do kostele a věděla jsem, že jsem zhrešila. Můj největší hřích - zrada. Stačí málo - ke štěstí, k neštěstí. Co je víc? Víte, každá víra má svá pravidla. Každičký život by je měl mít taky. A nemá .. proto to tady vypadá jak vypadá. Nemyslíme, sníme. Moc .. někdy. Život bez života druhých není život, ale utrpení a já se každičký den ptám - Žijeme nebo trpíme? Protože nevím, zda-li život bez lásky se dá považovat za život. Společnost jde ke dnu a já mám strach, že jsem tu sama. Navždy .. napořád? Jsem ztracená v oblacích. Teda .. chtěla bych být. Místo toho se ztrácím tady dole. A vlastně ani nevím co chci .. kam chci .. bloudím v myšlenkách. Nebo spíše ve snech .. a po sté a dokola - Žádný princ nepřijede a neřekne jak jsi krásná. Ach Bože ... Ty to vidíš. Odpusť.

Je to téměř deset let. Já se provdala Bohu a přestala plakat. Místo toho jsem začala z plných plic řvát - občas, schoulená v koutě. A ano - byly časy .. puberta .. a já byla šťastnější. Proč by taky ne .. byla jsem obklopena lidmi, kteří mě milovali. Teď žiju ve velkoměstě, sama. Na co mi to všechno bylo? Všechno to odříkávání .. všechny ty modlitby. Nechtěla jsem nic jiného, než změnit svět. Postavit muzeum a učit lidí. Postavit se do čela davu a říct, že tady jsem - A teď mám slovo JÁ. A prý - naštěstí jsem už dospělá. Blbost ...

Lidičky - nevím co je na tom slově tak "cool" - člověk by si měl uvědomit své priority. A hlavně pro a proti. A hlavně - co je vlastně pro nás nejdůležitější - člověk, kterého milujeme nebo kariéra? A když už jsme u toho - proč muži nemluví​ narovinu? Chápu - číst myšlenky - to bychom se měli naučit. Že já v té škole nedávala pozor. Ach, já hloupá ..

Existuje hodně způsobu, jak promarnit život. Třeba - začněte brát drogy, nebo sáhněte po prvním chlapovi, kterého potkáte v autobuse .. na seznamce. Víte .. život je krásný. Proč by taky ne .. tvoříme si ho sami. Někdy .. někdy s pomocí jiných, druhých .. ale jen někdy.

PS: Milujme se. To je oč tu běží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama