Říjen 2015

Je čas říct sbohem.

29. října 2015 v 21:10 | Kacenacerna |  Vzpomínám ..
Nezaleží na tom, kolik jsme poznali lidí. Kolik jsme se toho naučili. Kolik jsme toho zažili. Život není soutěž. Nejde o to, kolik spolužáků se s námi bavila na základní škole, kolik na střední, na kolik zájmových kroužků jsme chodili, kolik jsme absolvovali kurzů, kolik kolegů nás mělo ráda, kolik nadřízených nás motivovalo, kolik lidí jsme motivovali my, kolik přátel nám zbyli, kolik chlapců či dívek nás milovalo, nebo jak moc nás milují rodiče nebo partneři. V životě se nepočítá. Matika je jen pouhopouhá věda. Logika je umění. Umení naslouchat, porozumět pochopit. Umění žít.
Svět je pouhý sen, prozatím. Ovšem, kdy zjistím, že je čas? Čas osejít a nechat to všechno bežět. Jít dál. Zjistím to vůbec? Tělo, které nosíváme je vůbc naše? Půjčené? Sbohem, je čas dát sbohem. Promluvit si naposledy s přáteli, rodinou, partnerem. Ukončit kapitolu života a jít o krok dál. Kolikrát si tohle někdo řekl. kolikrát jsme si to řekli - "Kolikrát jsem si to řekla. Kolikrát člověk může mít rád, tak opravdu z lásky?" - Každý ráno si budem vyčítat, jak jsme neměli sílu. K čertu se životem. K čertu se vším.

LÁSKA JE PŘEKRÁSNÝ DAR VIDĚT TAKOVÉHO JAKÝ NENÍ.


Kdo mě postaví na zem? Probudí mě nemalou fackou a řekne mi kdo vlastně jsem? Strachy se třesu, co budu v příštím životě? Co s emnou bude? A nahlas - Podruhé to neudělám. Po druhé je po třetí, po třetí počtvrté. A tak dále. Jak se s tím naučíme žít. Jak dokážeme, že to bylo NAPOSLEDY. Jak dokážem, že jsme se změnili. Vůbec, může se člověk změnit, nebo jak se říká - Jednou kriminálník, navždy kriminálník - ? Vyměnila bych pýchu za moudrost a modroust za city. Lásku si vemte také. Víru si nechám, ta nezklame.
Uváhy o životě, o tom, jak člověk počítá konverzaci a "láskujese". O tom, co mě střední naučila, o tom jak se navzájem škádlí, o tom jak se poznal, jak se vlastně zamilovat, jak se vlastně odmilovat a rozloučil. Ovšem .. Sny o lidech, o těch, co něco v našem životě znamenali. O tom, jak jsme blbli, o tom jak herectví nebyla jen převářka, ale umění. Sny. Bože, ja chci.
Spasitel. Víra. Bůh. Existuje to všechno. Země, demokracie, svoboda, mír. Pojďme raději žít a udělat něco pro to. Pro to, aby se nám tu žilo lépe a nemuseli bychom denoděně myslet na minulost. S pláčem v srdci, se slzami v očích, se vzpomínkami na minulost, která nejde změnit. Někdy je to dobré, štastné, ovšem, někdy už nemůže nikdy říct - Miluji tě. Chybíš mi. Chci tě tu. Protože to prostě skončilo. Zemřelo. Odešlo do světa zapomění. odešlo do světa andělů. A takové chvíl člověk nemůže mít, a nemůže ani chtít.

JSI ANDĚL. MŮJ ANDĚL. TAKO BŮH JE POSEL.

Občas se dívám nahoru na nebe a hledám ty, kteří odešli příliš brzo. Hledám ty, kteří upadli v zapomění a už se nikdy nemohou vrátit. Hledám ty, které jsem milovala, miluji a milovat budu. Hledám ty, ke kterým se jednou vrátím. Hledám a ptám se - Jaké to tam vůbec je. Tak nahoře. Hledám Tebe.
Už to bude pár měsíců a já stále nevěřím. Pročítám přání, knihy a citáty. Dívám se na fotografie, na vzpomínky. Nevěř, že jsi odešla a nepřipouštím si, že s eto vůbec mohlo stát. Pijde den, kdy předstoupím před tvůj hrob, začnu ti číst a povídat. Vzpomínat. Budu jak blázen věřít, že jsi semnou. Chybíš mi. Moc mi chybíš.

Člověk nemá sílu

23. října 2015 v 14:16 | Kacenacerna |  Vzpomínám ..
Jednou mi jeden člověk řekl: "Vidět, znamená vědět." A naopak. A já věděla, co tím myslí. Otevřela jsem oči a začala vnímat okolní svět, jako jednu velkou bublinu, která jednou může prasknout. A já doufala, že až ta bublina praskne, objeví se svět bez předsudků a podle vědy, teorií a myšlenek dokážeme mnohem více, než v bublině, ve které jsme stěží dýchali. Já věřím, že každý z nás á dvě strany, dobrou a ještě lepší. A postupem času se obrátí. Obrátíe oči v sloup a uvidíme svět z druhé strany, z té lepší. Mnohem lepší, než doposud. Věřte mi. Vědecky prokázáno.


Byly časy, kdy jsem měla tolik myšlenek a nepodložených teorií na přemýšlení. Tolik z historie,úloky inulosti, kterých jse se chytala a nepřestala, dokud jsem něco nedokázala. A věřte nebo ne, dokázala jsem. Ale bohužel nedotáhla do konce. Anež jsem se dokázala rozkoukat, sen, a všechno kolem něj bylo ztraceno. Já přišla o celý drahocený čas, o bádaní, a hlavně o splnění svého malicherného snu. Teď vím, že to byla jen pohádka, která nikdy neohla být skutečností. Ovšem jako mladá a naivní slečinka jsem doufala, že jednu vystoupnu navrchol a něco ze ne bude. Ba naopak. Nic se ze ne nestalo. Bádaní jsem přerušila. Sny jsem přehodnotila. Na život z pohádek už nevěřím. Poznala jsem svět, lidi v něm a všechno kolem. Jedinné co mi zbývá jsou vzpomínky v mé hlavě, v srdci.


Přesto všechno jse tu ráda. Přesto všechno, co i život udělil, co jsem musela vytrpět, přesto všechno miluji život. Nic i nechybí, nic nechci, nic nepotřebuji. Mám přátelé, rodinu, lásku, práci, pocit bezpěčí, všechno. Nic mi vlastně nechybí.

Život je přenádherně nádherný a já jsem naprosto spokojená žena.



Andělé poslouchají. Šeptají druhý andělům. Sdílí naše sny a přání. Já věřím, že ty si můj Anděl. Už to bude 7 let. A já se stále modlím. Pláči nad tím, jak moc jsem šťastá, že tě vlastně mám. Ať jsem bázen, či nikoliv. Ať jse papírově schizofrenička, nebo ne. Je i to jedno. Já miluji život Miluji tebe.

.. proč začít žít.

20. října 2015 v 12:55 | Kačka |  Žiji ..
Když nepíšeš pravdu o sobě, nemůžeš jí psát ani o ostatních - A tak začala má kariera spisovatelky.
Klamat všechny není můj cíl. Můj cíl je přiblížit. Příblížit svět těch éně cenýých, těch méně známých. Nevím, zda se mi to daří, ale já jsem spokojená. Vím, že některé lidi nejsou těmi za kterými se skrývají. Každý á v sobě něco, co stále ještě nezná. A když to pozná, tak to nedává najevo. Lže, všem, sám sobě. A já chci těmto lidem napovědět. Ukázat, že pravda, kterou známe o sobě, je mnohem lepší, než pravda, kterou zjistíme o ostatních. Život není jenom o špehování, a zjištování pravdy, pomluv nebo upravených příběhů o lidem, které ani neznáme. Zkoumájí jejich velikých pravd a tajemství ve skrytém tajném deníčku. A ty lidi, které stojí před námi, a známe je velice osobně, mají před námi větší a větší tajeství, které si ovšem ani nevšímáme. Takové tajemství, které ná může velice ubližít. Ovšem, když nebudeme pozorně dívat se, nezjistíme ho a bude stále milovat, a věřit. Stále bude mít růžové brýle a hledat jen lidi, které by nás mohli zajímat, ovšem ne, ty kteří nás ve skutečnosti opravdu zajímají.
Proto píši. Proto žiji.
Nechči šířit bulvár, psát vymyšlené a často upravené příběhy lidí, kteří si ani nezaslouží naší pozornost. Já chci ukázat pravdu o sobě, chci lidi něco naučit, chci jim ukázat, že existuje svět, ve které se nemusíme stydět. Že existuje svět, ve kterém máme právo zvednout ruku, povznést českou vlajku, hrdě ukázat prostředník, zachrastit klíčema, vyznat lásku, ít vlastní víru nebo říct pravdu,říct náš názor. O tom je život. O tom by měl tedy být. Zatím se jen schováváme. Skrýváme naši víru. Nemůžem nahlas říct náš názor. Nemůže zvednout ruku a hrdě pronést slovo NE, bez toho abych byli odsouzeni. Bez toho, abychom dostali 2 roky, za to, že nakreslíme politikům tykadla. Bez toho, že si osedíme trest za to, že poupravíme semafory. A tak dále. Je to v téhle zemi vůbec možné? Můžu konečně pronést, že jsem hrdá češka? Jsou pro tuto zemi, pro vládu, politiky, ministri a lidi sedící výš, než my, přednější peníze nebo my - my občané - my lidi? Docílíme svobody? Míru? Sounáležitosti, nebo stále bude žít ve světě - INTEGRACE?
Nebojím se. Je mi jedno, co se mi stane. Život mě naučil - "Co horšího se může stát než-li se mi stane to, že zemřu?". Pravidlo, kterým se řídim už několik let. V každé situaci. Ve škole, v práci. Na ulici ve tmě, sama doma, na horské dráze(:-D), při sledování hororu, při rozchodu, na pohřbu své kamarádky, všude. A je to pravda, co hošího se nám může stát? Jednou to stejnak přijde. Ať si každý myslí, co chce.
Nejsem nespravedlivá, bezcitní mrcha. Jsem pravdomluvná, tak trochu nadprůměrně inteligentní člověk, který na svůj věk, ví více, než-li si myslíte. Zažila jsem dost věcí, abych mohla soudit. Vás, mě, svět, život. Nevidím nic, co by mi bralo moje práva. Nevidím nic, za co bych se měla stydět. Nevídím totiž vůbec nic. Ať už se mi v životě stane cokoliv. Ať dostanu od života ráno jakoukoliv. Ať mi život naloží kolik chce. Já se nikoho, ničeho nebojím. Vás, mě, života, světa. NIKOHO, NIČEHO.
O tom je život. Nebát se, nebo to alespoň nedávat najevo. Lhát a nemluvit pravdu je trošku rozdíl. Lže člověk bezcitný, nemluví pravdu člověk, který má zájem neublížit. Nemluvím pravdu, někdy.

Chci příliš. Příliš málo? Aby mi to všechno za něco stálo. Mám citovat, nebo mluvit ze srdce? Mám milovat nebo nenávidět, živote? Co po mě chceš, nepovíš. Když něco zapřeš, nemluvíš. To je ti podobné. Nechat nás tu samotné. Nepomoci, nedat naději. Nemoci, nemít na paměti.


A já věděla, že tímhle to začne. Bohužel jsem nevěděla, že tímhle to končí. Pravdou. Vše končí, jakmile člověk řekne pravdu. Světe div se, nenastavils to tak?