Červenec 2014

Svět fantazie

23. července 2014 v 21:49 | Kačka |  Vzpomínám ..
Ty roky. Ty roky plné zklamání, plné starostí, plné očekávání dobrého - lepšího - světa, plné prolítých slz a stresujících okamžiků. Ty roky, ty jsem musela trpět. Ty roky, na které bych s radostí zapoměla. Ovšem, i tyhle roky jsou součástí mé minulostí a minulost, ta by se zapomínat neměla. Jak se říká - I ZLÉ VZPOMÍNKY JSOU VZPOMÍNKY !
Neměla jsem tušení kam tenhle svět spěje. Kam se dostanu, až dodělám základní školu, kam se dostanu, až dodělám, bůh věděl jakou, střední školu, co ze mě jednou bude, jaké budou mé sny, a které z nich se vyplní. Nikdo nic. Já nevěděla. Bylo těžké věřit, že přijde den, kdy se ohlédnu a se smutným pohledem zavřu oči a uroním slzu, s úsměvem řeknu - Bylo hůř, bude líp. Bylo a bude. Vždy je těžké věřit. Proto raději jen a jen sním. A doufám. A brečím. A zoufám. Běduji a stěžuji si na to, jak tento svět je nemilostrdný a nedá lidem žádnou druhou šanci a už žádnou - ani jednu - naději usínat s lepším pocitem, že se člověk probudí v lepším světle života. Jednou však musí. Musí přijít ten zlomek a zlomit tu část, tu tenou stránku všechn našich životů a dát nám šanci a naději. První a poslední. Klidně. Ale aspon něco ..

"Svět fantazie jsem potřebovala. Musela jsem mít další svět, ve kterém bych žila."

- S. Meyerová

Nebylo důležité vyhrát. Nebylo důležité mít hlavní roli. Důležitou osobnost. Milión fanoušků a diváků. Mě stačilo přátelství, víra a naděje. Dostalo se mi? Bůh ví .. Možná, trochu. Jendou, příliš. Jak se to vezme. Byla jsem ráda za všechno, co mi život dal. Za všechno, co mi i vzal. Život není krutý, to jenom lidé, kteří v něm neumí žít. Jsme jeden z nich? Bůh ví .. Člověk je jeden z mála článků, který dělí život od smrti. A jeden z článků, který je důležitý pro život i pro smrt. Jak je to se sněním a se světem fantazie? Jsme jeho nedílnou součastí a mezilidkou vzporou? Nebo jsem jen ovečky, které čekají na to, až je vlk sežere se vším, co budouvali celý svůj ubohá měkký život? Hloupost. Prý, ovečky .. Vlci jsem. Ovečka je sám život.

"Každá kniha má publikum.."

- S. Meyerová

.. tak jako život.

Měla jsou touhu změnit svět. Změnit generaci, vylepšit lidskost. Neudělala jsem nic. Ani jedno, ani druhé. Stle věřím, že nadejde čas, kd něco zěním. Kdy něco dokážu. Kdy to budu já, ten kdo se bude smát. Celému světu. Všem. Celému publiku. Nemám na to, však. Těžké odhodlání, odvaha, srdce, plíce i žaludek. Vše, aby člověk dokázal pohcopit ubohé myšlení druhých a dokázal přinutit lidi myslet lépe, než mslí nebo myseli. Jak vrstevník, tak mladší i starší. Generaci posunout, dát lidem kulturu, vzdělání, práci, touhu, naděje, sny. Tak jako to dal život mne. Tak jako to dala mě střední škola, třída, spoluobčané, přítel, rodina .. Věřím, že jendou přijde den, kdy zavřu oči a nadechnu se čerstvého vzduchu a začnu žít, bez toho, abych snila i bez toho, abych usínala. Je opravdu tak těžké, tohle všehno chtít? Já mysela, že ses mě jendou ptal, co chci, proč, když mi to nedáš? Bože, proč?

Loučím se. Zavírám knihu a jdu dál. Udělala jsem to, ale stejnak mi to chybí. To ukrutné psaní, vzpomínání, uslzené oči, smích, dětsné sny a přání ..

Očekávání zboří touhu. Jako touha očekávání.