Červen 2014

Napíšu vám, pár vět a slov.

16. června 2014 v 10:56 | Kačka |  Vzpomínám ..
Všechno jednou končí. Za spalenými mosty, všechno konečně uzavírám. Stojím na konci cesty, cesta nová začná. Do snů se budu vracet. Do vzpomínek, hvězd se budu dotákat. Dosah ruky, kde vás mám? Z hluboká dýchám, přesně vše, co si budete přát. Nekonečný, jak to všechno začlo. Nekonečný, jak to všechno končí. Neuvěřitelný. Nechtěla bych se vrátit, chtěla bych pokračovat. Dál ..


Vrátit zpátky. Potkát vás znovu, to bych už nečekala. Vrátit zpátky. Je to jak v hlavě chtít a v srdci zdorovat. Je to jak odejít a při tom zůstat napořád. Je tad někdo, kdo žádá odpuštění. Ztratila jsem vůli, vypnout opojení. Jedinný krok, už se to nedá. VRÁTIT ! BYLO BY TO POSLEDNÍ, CO BYCH SI PŘÁLA! Napořááááád. Neskutečný. Mnoho pocitů, mnoho myšlenek, mnoho vzpomínek, jedno přání. Nenalhávám si nic. Pořád očekávám, že není konec. Že není čas loučení. Ovšem .. Znám to. Každý slibuje. Každý chybuje. Nalhávám si, že to nejlepší co mě kd potkalo, jsou právě oni, i když vím, že to VŮBEC není pravda. Zas jednou, za sto let. Když vím, že naposled, dýchám z plných plic, ve tmě, v koutě. Se vzpomínkami. Potápím se níž. Zmizím, už se nevrátím. Mě to dochází, pozdě. Slunce štěstí. Zapadáš, navždy. Jendou za sto let, vzpomenu si. Dnes naposled, trápení. Zas dýchám z plných plic, zmizím. Navždy. Už nic, nikdy víc. Ráda poslouchám ten smích. Třpití se pod hvězdami. Když se zeptáte, já odpovím. Jste světlo mé, já váš stín. Prosm, namalujte svítání, plný vzpomínek. Maluji osud po nocích. Vás jsem nenamalovala, pořád odpovídám. Jako tehdy večer. Teď je řada na mě, řada na mých otázkách, na vašich odpovědích. Odpovíte mi? Ptám se .. Namaluji temperami, tu noc, kterou si budu pamatovat. Hvězdy, měsíc, oheň .. Prosím .. Už ani nedivím se. Sáma sebe nepoznávám. Dobrovolně se vzdávám. Člověk, když nachází se, v tom samém místě, stačí tak strašně málo. PRO JEDNO KVÍTÍ, SE SLUNCE NEROZSVÍTÍ. Tik, ťak, tik .. čas utíká jako vítr. Možná ne, at to skyté, skryté zůstane. Slovo dávám, těm nepatrným zrpávám. Osud já optimista. Zachtí mě do sítí. Stačí tak strašně málo, aby se ukázalo, že to, co se stalo, se mělo stát. To je můj utajený svět. Svět schizofrenika. Budu si jen tak žít, a snít. Tam a zpět. A zpět, hlavně to zpět.



Ať mi někdo odpoví, kdy vlastně přišlo tohle období. Zdálo, zdálo, asi se mi zdálo. Málo, málo, málo, že je toho všechno málo. Chybíš tak málo. Dochází mi, to všechno. Nevzdávám to bez boje. Pořád věřím tomu, že se to ve mě nezlomí. To moje dlouhý vědomí. Náhlá změna trasy? Zdálo, zdálo, zdálo .. Málo, málo, málo .. Posloucháš? Jednou se ti to vrátí. Všem .. Kolik nocí, kolik dí. Ještě dýchám ten poslední okamžik. Svět dál se otáčí. Někdo stoupá, někdo klesá níž. Jen Bůh ví, jak to skončí. Na popel spálím odpověd. I v těch tvých očí. Nenávist rozprostřela stín lásky. Hra je příliš vysoká, až moc, i na tebe. Z čisté lásky, bílí květ. Jsou rána, kdy to nekončí. Na stole zbylo trochu vína, sklenici dolévám. Neříkej mi po dvacaté, že to končí. Čaroděj téhle noci, jeho vina. Chtěla jsem plamen v očích, tak tady ho mám. Zaklínám to všechno. Říkám, že to nejsi ty, co tam tehdy stál. Ty nejsi princ. Už tě nikdy neuvidím. Z tý lásky mi v hlavě zbyla maximálně kocovina. Už nevím, co bych ráda. Zbylo tolik čas. Lásko, bude fajn! Bože, zsatv čas, ráno se mi začíná smát. Marně vzpomínám, chtěla jsem na pár chvil, vzít do nebe a dál.




"Tak jsem se tu všichni sešli, co myslíš, osobo? Pro všechny jasný posleství, tomu se říká přátelství. Vracm se domů nad rána, kvalítním vínem omámen. "

TAK HODNĚ ŠTĚSTÍ. V TOM VAŠEM "ŽIVOTĚ".



PS: Neříkej mi BABY.

Strach z osudu

6. června 2014 v 13:46 | Kačka |  Sním ..
Věříte v osud? Já věřím. Věřím v to, že každý má svou cestu. nesejde na tom, jaká ta cesta vlastně je, sejde na to, kam směřuje. Člověk si nevybírá. Nelze si vybrat, kam a jakou cestou to vlastně půjdeme. Je jen na nás, zda-li vůbec věříme. Život je - i když to tak nevypadá - kouzelný. My nemůžeme nic udělat. Ono to nejde. I když byhcom chtěli. Život nás dostane dřív, než my jeho. Život nám dá takovou naději, že nelze věřit, že existuje něco špatného. Polapí nás. Lapí nás do svých sítí. Pak nelze zpátky. Nelze se otočit a vybrat si jinou cestu. Jiná cesta totiž neexistuje.

Jak člověk jako já může něco takového říci. Však jsme nic nezažila. Nic jsem neprožila. Osud mě dosud nedostal. Život dosud nepolapil. Žiji ve světě plné víry, plné přehnané víry, která mě pomalu, ale jistě spoutává do svých symbolů a znaků a nutí mě dělat věi, které možná ani sama nechci. Jak se můžeme vidět v zrcadle, když ani nevíme, kdo jsme? Jak v životě lze věřit v něco, když to něco, nás v budoucnu chytí a bude věznit v myšlenkách a snech. Život není skutečný. To sny. Sny, který se nám každou noc zdají. Ty jsou skutečné. Mají smysl, mají pointu. My je chápem. Na rozdíl od života, ve kterém hledáme stále odpovědi. Odpovědi na otázky, které sami sobě pokládáme. Jak je možné, že nám ani víra nemůže pomoci? Jak je možné, že na očím stále nosíváme růžové brýle, které nás vedou labyrintem života a my se v něm tak ztrácíme, že ani nechcem najít cestu ven. Jak je možné, že vlastně umíráme, i když máme pořád jistotu touhu, že budeme žít věčně.

Vše je možné. Vše, co si jen dokážeme představit. Vše, o čem sníme. Všechny ty příběhy, které jsme slýchavali jako malí, vše je skutečné. Karlulka, Sněhurka, Růženka, draci, víly, čarodějové. Vše dobré, ale bohužel i to zlé. Říše pohádek. Říše nás všech. Tam nás osud dostal. Osud chtěl, abyhcom to slyšeli. Osud chtěl, abychom to pochopili. Chápete?

Lapit nás a držet pod zámek zvaný ŽIVOT. Pod zámekm, který odemkne jen SMRT. Jsme sami. Celý život jsme sami. Na o nám je milion přátel, tisíce lásek, sto známých, když i přesto budou chvíle, kdy budem sami. Se strachem, s nožem v ruce, v koutě domu, se slzami v očích. Sami ..

#takovýtenpocit jakojebodnutínožem