Únor 2014

(Ne)trpět

26. února 2014 v 19:50 | Kačka |  Uvažuji ..
"Společné utrpení je mnohem větší pouto, než společná radost."


Nikde není psáno, že trpět za hříchy jiných je naše povinnost. Nikde není psáno, že trpět za vinu ostatních je důležité. Nikde není psáno, že se bez litování toho co jsme jednou udělali neobejdeme. Nikde není psáno, že je častější trpět než-li se radovat. Nikde není psáno vůbec nic o následcích mnohých špatných a trestných činů. Nikde není psáni nic, co by udělalo většinu lidí šťastnými. Nikde není psáno a ani dáno absolutně nic, ani to jak dokázat svou nevinnu nebo jak se přiznat k něčemu co jste udělat rozhodně neměli. NIKDE NENÍ PSÁNO OPRAVDU NIC.

Vina. Hřích. Trest. Lítost. Jak vysvětlit to, co se tady děje. Jak přijít na to, že člověk dokáže být tak surový a ublížit neznámému člověku nebo naopak člověku blízkému? Jak přijít na to, proč to udělal, aniž by promslel následky? Jak můžem vědět, že onen člověk trestně odpovědný za danný čin k tomu měl či neměl důvod? Jak (k sakru) můžem říct "je mi to líto", když ubohé čtři slova nenahradí to, co se stalo? Jak povědět pravdu, aniž byste za ní pikali? Jak je to všechno jen možné? JAK TOHLE MŮŽEM DOVOLIT?


Člověk si myslí, že ví všechno. Člověk si myslí, že všechno zná. Člověk ví, že každý hřích bude potrestán. Člověk má tušení, proč dělá to co dělá, jen nemá odvahu to sdělit. Člověk je přesně tam, kde by být měl, jenomže vůbec neví proč a snaží se to zjistit bojem s ostatními vrstevníky, aby pochopil život a zapůsobil na lidi kolem něj. Člověk nemá vůbec srdce, ať už miluje či nenávidí, žádný z nás nemá to srdce být tim upřímných, tím hodným, tím milým, tím, co řekne "omlouvám se", tím co půjde a pronese čest padlému, pronese čest ubližovanému, žádný z nás nemá tu odvahu říci pravdu, tu odvahu udělat to, co my sami chceme, nikdo z nás nemá tušení, jak těžké to je. Jak těžké je žít život v utrpení. JAK TĚŽKÉ JE ŽÍT CELKOVĚ.



PS: Tento film (Přerušené ticho) znázorňuje dnešní společnost. Společnost jenž ubližuje lidem, které si to nezaslouží. Lidem, kteří mají celý život před sebou. Otázkou je proč .. Proč někdo takový má právo vůbec žít ..

Na život a na smrt

13. února 2014 v 15:57 | Kačka |  Vzpomínám ..
"Vrátit zpátky, to je vše, co jsem si přál.
Vrátit zpátky,při tom zůstat napořád ..
.. to je to jedinné co jsem ti dal."

Život je o snech, ale o takových snech, které se nesplní, kdby to bylo tak jednoduché, tak člověk nesní, ale rovnou žije!
Víte, co bych si přála? ŽÍT. Žít jako princezna v pochádkách, žít překrásný život v překrásném světě s překrásným princem. Ironie. Realita. Ironická realita. Prokletí. Spása. Poslání. Dar.

Jednoduché. Jednoduché je snít.

Těžké. Těžké je žít.

Ráda bych. Ráda bych žila.

Přesto. Přesto jsem ta, co stále snila.

Víte. Víte, život nemá nad nikým slitování.

A vy. A vy stále sedíte v koutě s litováním.

Kdyby. Kdyby i přesto všechno bylo jiné.

Všechno. Všechno by bylo milé.

Teď. Teď stojím na stejném místě.

Živote. Životě, prosím tě.


Jak se můžete ptát na to, co bude, když si pomalu ani nevzpomínáme na to, co bylo. Pořád neustále otázk okolo věcí, které nelze zodpovězet. Myslíme si, že máme odpovědi, ale naopak. Nemůžem znát odpovědi na něco, na co neznáme otázku. Bohužel .. Vzpomínat na to co bude, nebo vzpomínat na to co bylo. Není to snad jedno? Však kolik bolestí každý znás zažil, aby se dostal až sem. Kolik ran musel dostat, aby neztratil směr. Kolik lídi jsme museli ztratit, aby jsme šli, tam kam se chceme dostat, i přesto, že to nemá vůbec žádnou cenu. Ale jdeme dál. Stále jdeme dál. Neohlížíme se zpět. Nehledíme na to, co bylo. Nevzpomínáme na ty chvíle, kdy jsme doma v koutě plakali s pocitem samoty, jelikož nikdo nepodpořil náš sen. Nevzpomínáme na dobu, kdy jsme nikoho neměli. Ted žijem sami. Bez nikoho, kdo by nás kritizoval. Kde to žijem? Ve snu. Krutá realita byla zapomenuta a my jsme se rozhodli žít mimo ní, jelikož než přijde změna, budem dávno pryč.

"Člověk by měl žít okamžikem. Tím co se právě teď děje."


PS: ŽIVOT JSI MI DAL A RÁZEM ZASE VZAL.