Říjen 2013

Slzy pro nic za nic.

28. října 2013 v 19:31 | Kačka |  Žiji ..
Proč sedím v koutě se slzami v očích? proč, když mám vše po čem jsme roky toužila? Nestačí mi to? Nebo jen prostě nedokážu přijmout realitu? Kdo ví .. je jen jisté, že stále nedokážu žít spokojený život. Nedokážu, stále ne. A nepochopím proč. Proč, když jsme konečně ta, kterou jsem vždy chtěla být? Proč, když jsme konečně někdo. Někdo, kdo se může usmát bez milión přetvářek. Nedokážu to .. Nedokážu. Co mám proto udělat? Co, když už jsem vše udělala? Co dál? Co ještě .. Kruci!

Jsem jedna z těch, co nedokáže být sama sebou. Jem jedna z těch, co musí hrát milión her, jen proto, aby ji lidé poznali. Milión lží a milión přetvářek. Mrzí mě, věřte mi .. Ale jinak to nejde, kdyby šlo, tak normálně žiji v pravdě a nelžu všem na potkání. NIKDO, NIKDO Z VÁS MĚ NEZNÁ. A já vlastně ani nevím proč. Třeba bych se vám líbila i bez toho, abych vám lhala. Třeba byste mě bráli vážně. Třeba to není zas tak špatný. Třeba nežiji špatně ..

Když dokáži snít, tak přeci dokáži i žít, nebo ne? Koukněte se, co jsem "dokázala". Koukněte, vše, co chci, to si zařídím. Vše, co si přeji se pokusím splnit. Nikoho nepotřebuji. Jen "jeho" a sebe. Tak proč ty lži? Tak proč ta přetvářka? Proč, když jsme za poslední 4 roky poznala spoustu skvělých lidí, kteří mě z počátku brali takovou, jaká jsem doopravdy. Bez toho, abych všem neskutečně lhala a výmýšlela historky, které jsou k neuvěření. Proč nemůžu být ta obyčejná holka z vesnice, která si přeje nemožné? Proč k sakru musím dělat nelidského, abych zapadla?

Už mě to nebaví. Už nechci být jedna z těch, co pak zůstane sama. Nechci. Chci mít vždy někoho, koho mohu obejmout. Někoho, na koho se mohu spolehnout Někomu, komu se mohu svěřit. Někoho, komu můžu věřit. Někoho, prostě někoho.Kamarádku, přítele, spolužáka, člena rodiny, známého, kolemdoucího. Kohokoliv ..

- Káťo, máš všechno po čem si toužila.
- Nemám. nemám budoucnost.

PS: Bože, odpusť.

Láska nebeská.

21. října 2013 v 3:03 | Kačka |  Miluji ..

PŮL ROKU.

Nejdýl, z nejdelších dob.
Krásných šest měsíců. Nechci znít moc sladce, ale mám prostě radost, že konečně po těch letech jsem našla někoho, kdo by mě neskutečně a opravdu miloval. Říkejte si co chcete, ale je to tady. RADOST A LÁSKA v jednom. Neberte to.

Neumím ani popsat, jak moc ráda jsem, že tě mám.
Neumím ani popsat, jak moc si tě vážím.
Neumím ani popsat, jak moc ti věřím.
Neumím ani popsat, jak moc zbožňuju tvé každodenní polibky.
Neumím ani popsat, jak moc dokonalý je můj život s Tebou.
Neumím ani popsat, jak moc si mi poplet hlavu.
Neumím ani popsat, jak moc zamilovaná jsem.
Neumím ani popsat, jak moc šťatsná jsem díky Tobě.
Neumím ani popsat, jak moc tě MILUJI.


Život na živo

18. října 2013 v 19:30 | Kačka |  Žiji ..
Byla to láska ..
.. a byla krásná.

Nevěřím v náhody. Nehledám, nepátrám. Nebe, peklo nebo ráj. Nic jinýho si nemůžeš vybrat. To podstatné už víš, tak proč tu pořád jseš? Dokonalý svět, osud vypočítaný. Tak proč se ptát? Nehledej, nepátrej. Nic nenajdeš. Smysl ani pointu. Nic neexistuje. Kdyby ano, neztrácím čas zbytečnostmi. Mám v hlavě plán, jako každý, ale jak ho dodělat? Co s ním? Vyhodit a spálit. Nepotřebný plán. Nepotřebná strategie. Život najde cestu sám.Bůh ví, všechno ví jen Bůh. Záleží jen a jen na Tobě. Buď se budeš snažit nebo se na to holt vysereš. Tvůj život, tvoje cesta!


Slza k slze padá, víš? Pamatuji na začátky, na začátky mého psaní. Na první články, na první krůčky. Na mé první sny, na prví přání. Na první zklamání, na první "hurá". Na první úsměv, na první radost. Na první lásku, na první polibek.
Příběhy plné smutku, samoty a pesimismu. Na příběhy plné života bez radosti, bez přátel, bez života. Poslouchej to, čti to od znova.

Jééé. Spolehám se na lásku. Spolehám se na "přátelé". Jak dlouho mi to trvalo? Jak dlouho mi trvalo, že jsem se konečně probudila z nočních můr a dostala chuť do života? Dělala jsem spoustu chyb a taky jich spoustu dělám dál. Ve snu to vše mizí, v životě se objevuje znovu a znovu. To přání, ten jeden velký sen. Ten sen životní. Jak s ním naložit? Jak, když tu není NIKDO, kdo by mě alespoň trochu podpořil? Jak, když žiju jen sama se sebou. Jen s mým odhodláním. Jen s mým strachem. Jen s mou naivitou. A nikdo mi nikdy nepřišel říct - TO ZVLÁDNEŠ. Nikdo, nikdy.


Mé city leží pevně v dlani. Chci, abyste všichni věděli, že nemám čisté svědomí, když něco provedu, ale umím si připustit a dokážu sama sobě odpustit, i když po té v sebe méně věřím. Dokážu říct - NE a dokážu říct - JÁ BLBÁ. Co dokážeš ty? Lhát? Láska, ta někdy přijde. Je doufám, že za nebudu čekat dlouho. Já je doufám, že nepřestanu snít. Díval ses mi do očí, já v nich tvůj osud četla. Já věděla, že už v tu dobu mi lžeš, ale co měla jsem dělat? Protože teď už je pozdě.
Jsi můj král, já tvoje královna. Kdo má větší právo? Já lžu, ty mi udeš také lhát. Tak je to nejlepší. Napovídej mi, co chceš. Napovídej mi, jak vlastně žít chceš. Napovídej, koho miluješ ..


Zas lovíš. Za slovy. Napovídej mi. Říkej mi, jak moc mě miluješ. Mě se to líbí, ať je to upřímný či ne. Snila jsem o tom celý život, tak mi lži, klidně mi lži, je mi říkej, jak moc mě miluješ. Životě, miluj mě. Živote, lži mi. Živote, jen tu zůstaň. Zůstaň tu ještě chvíli. Ten nechci, už nechci, abys odcházel. Chci víc než, než přát si můžu. Chci víc, než můžeš mi dát. Vím, ale co se dá dělat? Tak jeo lžeš, já si nechám v klidu lhát.

- Miluji tě.
- Proč?
- Miluji tě.
- Řekni mi proč.
- Miluji tě.
- Spolu zvládneme všechno.
- Miluji tě.
- Jen ty a já.

Snila jsem si svůj sen o princi na bilém koni. Přišels ty, osude. Přišels a vzal sis mě sebou. Sebou do mého a tvého, našeho společného, života. Toužila jsem milovat. Toužila jsem být ve tvém životě. Mažu poslední vzpomínku. Mažu to všehcno. Byla to chyba, já vím. Vzpomínám, co je to štěstí. Co bylo štěstí.

- Mé srdce patří někomu jinému, OSUDE.
- Nezapomeň, že se mnou se všechny tvé sny staly.
- Nezapomínám, jen vyvracím, to co jsem chtěla.
- Miluješ mě, nezapomeň.
- Nemiluji tě, nezapomínej.
- Nepřestań věřit.
- Nepřestanu dýchat.
- Jenom srdce neokraď.
- Hlavně nepřestaň mít rád.
- Slzy mě pálí.
- Sním si dál sen o princi na bilém koni.
- Dál sni o mě.

Kéž bych mohla vrátit ten řčas, nedala bych ti naději v NÁS.

PS: Nezapomínej, nemůžu za to, ŽIVOT TO ZA MĚ PÍŠE. ŽIVOT TO PÍŠE SE MNOU.
PPS: Nebyl to plán, chtěla jsem být věrná.

Není kam spěchat!

16. října 2013 v 13:20 | Kačka |  Popelka vám(nám) lhala ..
Později, později, později. Necháme vše na později. Necháme vše na jindy.
Není potřeba, není známo. Kam spěchat? Kam tak utíkat?
Mnoho z nás, mnoha těch mladých slečen spěchá za láskou. Spěchá moc rychle. Až tak ryhle, že nedokáže zastavit. Ale co s tím? Nemusíme přeci, není totiž kam. Nebo ano? Prokastinace. Takto se dá nazvat hodně věcí. Odkládaní věcí na později nebo neustále nic nedělání. Ale opak je pravdou. Když nemáme, tak spěcháme. Když musíme, tak odládáme. To jsem prostě my. My lidi.

Svatba. Den, kdy začíná vše a zároveň všechno končí. Jak se říká " Něco starého končí, něco nového začíná. Nové hezčí, než starší." Ale vůbec. Zbytečný. Proč spěchat? Opravdu proč? Nemohu sice říct, že není kam, jelikož nemohu přesně určit, co Vám svatba dá, protože jsem ještě svobodná. Ale už jen proto, že toto má být reakce na knihu - Popelka Vám lhala, tak jen reaguji, komentuji a házím názory. Nemusíte si z toho nic vzít, ale i můžete.
Bella měla pravdu. My mladé dívky jsme tak slepé a tak zaujaté všemi těmi pohádkovými příběhy, které nám tak naivně dávala přislíbení do světa čar a kouzel magické lásky, že nevidíme nic jiného, než sami sebe a našeho prince, který pro nás přijel na bilém koni, políbil nás a z minuty na minuty nás požádal o ruku a my s ním žili šťastně až do smrti. A jak se probudit? Jak konečně otevřít oči a začít žít v realitě? Jak odhodit růžové brýle, které máme od malička přilepené na očích? Jak se zbavit naivity? Není nic snadného mít sny a přání a nemít naději. Je to tak těžké, když jsme od malička byly učené na takový přepych dle pohádek. A tak se alespoń pokusme žít i bez těch naivním snů, i bez těch nereálných přání a i bez té touhy po princi a princeznovském životě.

Den co den je to horší. Den co den je naše touha větší. Den co den jsou naše sny naivnější. Den co den nežijeme, ale sníme.


A proto raději odkládejme, nepospíchejme!

Svoboda se ztratila někde v dáli. Někde hodně daleko.

15. října 2013 v 17:00 | Kačka |  Uvažuji ..
Mír, klid, svoboda. Tři slova, tři lži! Ani jedno totiž neexistuje. A bez naší snahy něco změnit ani existovat nebude. Smůla, viďte?
Proč se všude píše o svobodném životě, o svobodné moci, svobodném projevu a mnoho dalších svobodných věcí, když je to všechno jedna velká lež? Mám se snad sebevíc snažit a udělat něco proto, aby tu zavládl mír a klid a probojovat se za svobodu? Stát si za svým a prosadit svůj názor? Kéž by to šlo. Kéž bych mohla. Kéž bych mohla říci nahlas svůj názor celé mé okolní společnosti bez jakýkoliv následků. Za váš vyřknutý, v našem případě napsaný, názor vás lidé odsuzují, žalují, ubližují, mučí, nenávidí, zabíjejí. Jak drsné, ale je to tak. Bohužel ..
Jsme velice zvědavá jestli se dožiji chvíle, kdy mé sepsané myšlenky do jednoho názorů vypuknou na svět bez toho, aby je někdo negativně a vulgárně zkritizoval. Dále jsem zvědavá zda mé myšlenky bude někdo respektovat nebo alespoň poslouchat a hlavně zda-li je někdo pochopí. A úplně nakonec jsem zvědavá zda bude definitivně a s plnou mírou povolena svoboda slova a konečně někdo zruší cenzuru, která tady nevědomky nastává. Otázka času, co? Ale jak říká, jedná má spolužačka - "Nemám čas, ztrácet čas." , a proto jen tak nesedím a i přes všechny námitky svůj ubohý názor prosazuji pod svým jménem, jelikož mám právo, i když s minimální svobodou.
"Nemám strach, ale cítím bolest." Cítím to mučení těch stovek lidí, které umí jen komentovat, urážet a kritizovat každé mé slovo, místo toho, aby si stoupli před masu lidí a také něco nahlas řekli a prosadili své jméno a začali si vybudovat jméno, ať už dobré nebo špatné. Každá pověst je ve skutečnosti totiž dobrá …
Svoboda. Svobodná vůle. Svobodné slovo. Svobodné žití. Kdo z koho? Co z čeho? Nikdo z nikoho. Nic z ničeho. Nevěřím, nevnímám. Nevím, neznám. Je něco co bych měla vědět? Ne, je něco co byste měli vědět vy! "Nevěř tomu čemu nerozumíš, ale nezavrhuj to, cos neprozkoumal." - tímto mottem se řídím nějakou tu dobu a ráda bych, abyste si z něho něco vzali. Pravdu! Řekněme si to jinak. Svoboda - co to je? Lež, pocta nebo chyba? Existuje nebo je to jen namotávka lidí? Podle mě je svoboda jedna velká lež. My nežijeme ve svobodném světě, ve svobodném státě, ve svobodné životě! Podle mne stoprocentně NE! Stále doufám, že jednou žít budeme, ale nejspíš marně. Bohužel .. Bohudík?
Proč však? Proč nás nenechají svobodně žít? Nebo alespoň svobodně umřít? Ráda bych .. Ráda bych konečně žila jako člověk a né jako zvíře v kleci zavřené, které nemá žádnou, ale žádnou svobodu. Chci žít! Já chci k***a žít! Svobodně žít! Co proto mám udělat? Usmívat se a vše Vám odkývat a podřídit se Vašim názorům a pravidlům? To má být svoboda? Tohle každodenní mučení lidí? Tak to se omlouvám, ale asi jsem nejspíš špatně pochopila význam slova "svoboda". Moje chyba ..
Odcházím. Protože tady to nemá cenu. Pokud nenapravíte to, co jste provedli. Pokud nedodržíte to, co slibujete, tak to nemá opravdu smysl. Nemá nic význam a já můžu sbalit těch mých pár švestek a spokojeně odejít někam, kde mě určitě někdo pochopí. Vy si tu "svobodně" žijte a já si svobodně umřu. Na to snad právo mám, né? Tak sbohem. Ubožáci. Sbohem "svobodo".

Morálně žiji, morálně umírám

7. října 2013 v 17:29 | Kačka |  Uvažuji ..
Nemorálně morální. Takový je tento svět. Nemáme zapotřebí se nějak snažit, protože snaha je zbytečná a morální žítí je trapné. Ano, takové jsou poznatky z onoho života. Z dnešního života. Snažit se o něco etického, o něco morálního, o něco správného. Zbytečné. Nepravděpodobné. V dnešní době "tabu". A proč? Pročpak? Proč neoceníme život někoho, kdo chce jednat správně, někoho, kdo chce správně vystupovat, někoho, kdo chce morálně přesvědčit většinu společnosti k tomu, aby se konečně odhodlala žít podle nějakého právního řádu. Ne proto, aby se ti nad náma měli spokojeně, ale naopak. Aby MY bychom se měli spokojeně. Abychom stále nemuseli řešit přemnoho problémů s tím, že nemáme vychování apod.
Mám si myslet, že žít podle kodexu, řádů a přesných a disciplinovaných pravidel je naivní? Mám si snad myslet, že ten kdo tyto pravidla doržuje je jen naivní blb, který odsuzuje a kritizuje dnešní unáhlenou společnost, kvůli tomu, že není jako on? NE! Pokud si toto myslíte a sami odsuzujete a vysmíváte se těm, kteří se snaží něco dokázat tím, že morálně a deskriptivně žijí, tak potom vy jste naivní. Naivně si myslet, že budou ve společnosti povyšován, jen kvůli tomu že jsem támhle porušil jedno pravidlo za druhým a tím jsem se stal středem pozornosti, je nejen povrchní, hloupé a trapné, ale hlavně ubohé a zásadně NEmorální a NE stické, jelikož takovýto člověk, takováto bytost, která si myslí, že je něco víc, než ti, co se sakra dřou o to, aby měli morálně spokojený život, nemá právo žít, jak morálně, tak nemorálně. Jednou zhešil, navždy zhřešil.
Naivně žijem, naivně umíráme. Ono je vlastně jedno, jestli s morálkou či bez ní, jelikož stejně naši tvrdou práci nad tím, abychom dodrželi každou tečku v pravidlech, nikdo neocení, tak proč se snažit. Což pravda. Ale , .. ale jak pak nelhát, tomu, kdo se zeptá, zda žijeme správně, bez jakéhokoliv porušení jedno či více pravidel? Jak si sama sobě říct, že dokážu, že navždy budu morální osobou, která nejen zásady morálky bude dodržovat, ale i je posouvat a rozšiřovat dál do našeho okolí a "nakazovat" tím celou naši okolní společnost? Nejde to. Nemůžu si říct, že navždy budu tím, kým vlastně ani nejsem. Nemůžu lhát nikomu jinému, tak jako nemohu lhát sama sobě. To už je nemorální a hlavně nesprávné. Neestetické. Nemohu jen tak hrdě prohlásit, jak moc se cítím být správná a morálně přesvědčovat polovinu obce k tomu, aby dělali to, co vlastně nechtějí. To nemám ani v povinnostech, ani na to nemám v právo. Nemohu jen tak z milosti každému na ulici podat ruku a říct jim, že ode dneška podepsala morální žití a pokud poruší jakékoliv pravidlo budou potrestáni. Nemohu jen tak zbytečně vnutit svá vlastní pravidla, jen k tomu, abych já nebo kdokoliv jiný udělal něco, k čemu jsem neprávem a bez vlastní vůle přinucen. Důvod, neznámí.
Jestliže to nemá důvod, nemá to smysl. A bez smyslu to není život. Touha po něčem, ať už po morální stránce nebo po stránce neetické je pouhá snaha o něco, co nikdo nepochopí. Ať už jde okruh přátel, o rodinu či o mě samotnou. Je jedno jestli má naděje je poslední nebo naopak první, jestli život žiju s chuťí, či s odmítáním, nejde o morálku jako takovou, ale o život jako podnět bytí, což nám říká, že žijem a né jak žít byhcom právě měli. A hlavní pointa - Neznám druhé, nemám šanci poznat sama sebe. Neznám sama sebe, nemám šanci poznat druhé - pravidlo společnosti. Ať už s morálkou či bez ní.
A co s těmi, co právě "naivně" žijí? Co s těmi, co MORÁLNĚ žijí? Máme se z nich radovat nebo je odsuzovat? Máme si z nich vzít přílad nebo se jim nahlas vysmívat? Ani jedno, ani druhý. Tito nadšenci, kteří se podílejí na vývoj etiky a morálky samotné jsou z druhé stránky největší lháři. A začalo to už v dějinách. V dob minulých, kdy se šířili myšlenky o etice, morálce a mravech. Ale tito lidé, nikdy morálně ani eticky nežili. Právě naopak. Svými chybami se snaži okolní společnost poučit a poukázat na to, kde oni, ti nadšenci, ty chyby udělali a upozornit na to, že by rády viděli, že společnost už žádnou takovou chybu neudělá. Ale kde se vzalo tu se vzalo, prásk. Co je psáno, to je dáno. Co je dáno, to je porušeno. Neříkej nic a nikdo o to nebude vědět. Řekni vše, řekni to správně a uvidíš, jak se společnost bude chtít pokusit zkusit porušit a zkusit trpělivost nadšence, který myšlenku do světa poslal. Další otázka - Co zalubem mají ve skutečnosti tito nadšenci? Proč vyřkávají myšlenky, které mají dávat smysl a společnost je má brát na vědomí a něco si třeba i z nich vzít? Proč tyto nadšence "milovat"? Sobeckost? Naivita? Možná oboje. Možná chtějí popsat svůj dokonalý život a tím se před námi méňě dokonalými vychloubat nebo naopak chtějí svůj nepovedený život s kapkou fantazie převést a změnit na život jiný, na méňě nepovedený. Nebo mají opravdu v plánu nás poučit a něco nás naučit? Naivita? Jsou opravdu tak naivní, jako každý teoretik, filosof, etik nebo politik či obyčejný spisovatel, že si mylsí, že jejich díla osloví většinu lidí, kteří si z toho něco vezmou a začnou myšlenky rozšiřovat dále a pozitivně komentovat a prosazovat dannou ideu? Nejspíš ano. Ale jak se k tomu postavit? Jak chytit tu sílu a taky vyřknout nějakou tu myšlenku a prosadit názor za obyčejný prostý lid bez jakéhokoliv "titulu" etika? Obyčjeně. Prostě, Jendoduše. Jít si za svým cílem! Eticky či neeticky! Prostě jít! Kašlat na názor ostatních, kašlat na naivitu, kašlat na trapnost. No a co? Moje mínus, nebo ne? Já budu ta trapná, ubohá a naivní! Já budu ta středem pozornosti, ta velká lhářka a ta s velkým egem. Já budu morálně žít a poučovat vás každým pravidle, naopak vy budete každým dnem potlačování a biti, za to, jací jste.
Každý jsme nějaký. Je jedno jestli žiju svobodně, samostatně nebo prosazuju svůj národ, myšlenku a chodím po ulicích s letáčky, které mají poukázat na to, jak špatně si to žijem. Zbytečný. Ten kdo má otevřené oči, ví jak žijem, ať už má v srdci morálku či ne!

Nevidím, nevnímám.

2. října 2013 v 18:36 | Kačka |  Žiji ..
Netuším ..
Nevím jak a proč.

Když nemám důvod, nemá to smysl.


Neskustečný, trapný, zbytečný, na nic! Ztratá času!

Vrátím se v čase. Do doby, kdy jsem se slzama v očích namáhavě a s bolestí říkala "Navždy sama" a den co den, to tak opravdu vypadalo. Ale jednoho dne, jednu "blbou" náhodu se to změnilo. Stejně naivní myšlenka jak bych mohla být šťastná a ono se to stal. á byla a stále jsem šťastná. Konečně jsem přestala snít a začla žít. Zahodila naivitu a přesunula se do světa společnosti a začala se sociálně zapojovat. Už jsem nebyla sama, ale součástí někoho. Ale dokud jsem neotevřela oči a mysl, byla jsem zavřená ve svých vlastních snech a snila o šťastném životě, který jsem už dávno vlastně žila, jen zaslepená krásou snů jsem to netušila.
Celou tu dobu jsem škemrala o radost, o štěstí, o lásku, o něco krásnějšího a teď když jsem to všechno dostala se ptám - proč, i když bych měla mlčet a být ráda za to, co jsem dostala a třeba říct slovo "děkuji, který nepřijde zkrátka.

Není kam spěchat!

Splněný sen. Neskutečný, k něuvěření. Jeden den se topím v slzách, druhý jsem neskutečně šťastná. Rychlá a zásaditá změna. Není kam utíkat. Není před čím. Není vůbec žádný důvod. A já nemám sebemeněší ponětí o životě. Smích. Slzy. Čemu se vlastně směji a kvůli čemu pláči? Nevím. Ale opět - smích. Pláč. A tak je to dokola. Dokola, tak dlouho, než si vlastně uvědomím, že život je tak krátký, abych se zaobírala zbytečnostma a stále jen seděla v koutě se slzama v očích. Ztráta času Drahoceného času. A tak na cvíli otevřu oči, sama sobě si promluvím do duše, vše si odkývám, usměji se, utřu slzy a s krásným pocitem na srdci jdu spát a opět naivně snít, jelikož naivita a samotné sny je něco, čeho jsem se ještě nezbavila. Něco, co jsem si dlouho zakazovala, ale touha a všechny ty nemožné a až moc sladké filmové a knížní příběhy mě stejně přiměli a dovedli k závěru, že přeci někdy musím zažít něco tak krásného, přesně to, co se mi v těch snech zdá.
Možná proto brečím a možná proto se i směji. Brečím kvůli svým nesplněným snům a směji se tomu, jak moc jsem ve svém věku hloupá. Jak dlouho ještě? Jak dlouho mám čekat na to, až si konečně uvědomím, že život nemusí být jen přesladce krásný, ale že (bohužel) může (je) ukrutně zlý?

PS: Stále ti věřím. Já hloupá.